ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5870.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5870/2017-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: V. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalované: I. P. , bývalá soudní exekutorka Exekutorského úřadu XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2, o 100.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 102/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 23 Co 187/2017-104, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 39 C 102/2016-74, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Rozhodl tak o nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být žalobci způsobena nesprávným postupem žalované v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 901/2011, jehož důsledkem mu byla v průběhu let 2011 až 2013 neoprávněně zablokována dispoziční práva k nemovitostem, prováděny srážky z invalidního důchodu a působeny rovněž další finanční a osobní problémy znamenající zásah do jeho svobody, cti a důstojnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že byť žalovaná je v řízení pasivně věcně legitimována, nelze podané žalobě vyhovět, neboť uplatněný nárok je ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), promlčen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 23 Co 187/2017-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, zčásti jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované soudní exekutorky, neboť předmětem sporu není nárok na náhradu škody, u něhož by bylo možno uvažovat o přímé odpovědnosti žalované, ani nárok z titulu ochrany osobnosti, nýbrž nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, k jehož odškodnění je příslušný výhradně stát, a to podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“. Vzhledem k tomu, že žalobě nebylo již z tohoto důvodu možno vyhovět, shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se dalšími okolnostmi věci, zejména otázkou promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že uplatněný nárok by měl být vymahatelný jak vůči státu, tak vůči žalované, obdobně jako je tomu podle ustálené soudní praxe u žalob na náhradu škody způsobené soudním exekutorem při výkonu veřejné moci. Poukazuje na dikci ustanovení §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), jež nehovoří o škodě, nýbrž operuje s obecnějším pojmem újma, zahrnujícím rovněž následky nepřiměřeného zásahu do osobnostních práv, resp. další typy nemajetkových újem. Námitky pak vznáší rovněž k posouzení otázky promlčení uplatněného nároku s tím, že ve věci nelze vycházet ze subjektivní dvouleté promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. ani ze stanoveného počátku jejího běhu ke dni právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil nalézacím soudům k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka povinnosti soudního exekutora k náhradě nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s jeho exekuční činností nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Vzhledem k datu napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Právní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu je obsažena v ustanovení §32 exekučního řádu. Rozhodné znění tohoto ustanovení pro účely stávajícího řízení se podává z čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2013, podle nějž se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §33e, 44b, 46, §49 odst. 1 písm. h), §55c odst. 3, §66 odst. 4 a §69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného přechodného ustanovení plyne, že na odpovědnost za škodu, která byla způsobena činností v exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. (tj. i v nyní posuzovaném případě), se použije ustanovení §32 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (obdobně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, publikovaného pod C 14950 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Podle §32 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena (poznámka pod čarou odkazuje na §4 zákona č. 82/1998 Sb.).
Podle §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
Ustanovení §32 exekučního řádu představuje speciální úpravu odpovědnosti příslušníka specializované profese za škodu způsobenou výkonem jeho odborné činnosti. Zákonnými předpoklady vzniku této objektivní odpovědnosti, u níž se nevyžaduje zavinění, jsou nesprávný výkon činnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi oběma těmito podmínkami; exekutor se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci liberačního důvodu uvedeného v §32 odst. 2 exekučního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, Soubor C 9744). Specifická situace nastávala u případů, kdy exekutor způsobil škodu při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osoba ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.]. Tehdy podle ustálené soudní praxe za splnění podmínek §32 exekučního řádu odpovídal vedle státu též exekutor sám s tím, že bylo plně věcí poškozeného, po kom se bude domáhat náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oba odpovědnostní režimy se však lišily vymezením podmínek, např. po státu se na rozdíl od exekutora nebylo možno domáhat náhrady škody způsobené v souvislosti se všemi činnostmi podle exekučního řádu, nýbrž jen s těmi, jež spadají pod pojem úřední postup ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., naopak exekutorovi na rozdíl od státu svědčil podle §32 odst. 2 exekučního řádu liberační důvod umožňující mu zprostit se vzniklé odpovědnosti. Tento dvoukolejný systém, lišící postavení exekutora od srovnatelné úřední osoby, jíž je notář, byl k 1. 1. 2013 odstraněn zákonem č. 396/2012 Sb. z důvodů podrobně rozebraných v článku Mgr. Vojtěcha Příkopy Odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí soudního exekutora, Komorní listy 1/2015, s. 23.
Jestliže je ovšem v posuzované věci třeba užít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2012, jak bylo vyloženo, považuje se za škodu podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu újma projevující se v majetkové sféře poškozeného, jež je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. O nemajetkové újmě lze pak oproti tomu hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobnostní sféry poškozeného, která nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3206/2018). V posuzované věci se žalobce domáhal po žalované bývalé soudní exekutorce náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku jejího nesprávného úředního postupu, jenž spočíval v prodlení s rozhodnutím o zastavení proti němu neoprávněně vedené exekuce. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodná právní úprava nezakládala žalobci právo domáhat se vůči žalované náhrady za takovou újmu. Na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb., který výslovně upravuje odpovědnost státu jak za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (§5), tak s účinností od 27. 4. 2006 (srov. novelu provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) i za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a odst. 1), ustanovení §32 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, upravovalo toliko odpovědnost soudního exekutora za způsobenou škodu, tj. majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích. Pokud by soudy za této situace přiznaly žalobci právo požadovat po soudní exekutorce vedle náhrady škody rovněž náhradu vzniklé nemajetkové újmy, postupovaly by v rozporu s touto zákonnou dikcí a umožnily tím uplatnění nároku, jenž právní řád poškozenému nepřiznával.
Dovolatel má pravdu, že nyní účinné znění §32 odst. 1 exekučního řádu hovoří o povinnosti exekutora hradit újmu, což je pojem, který od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zahrnuje jak majetkovou újmu (škodu), tak nemajetkovou újmu. S účinností od 1. 1. 2014 lze tedy vůči exekutorovi požadovat též náhradu nemajetkové újmy, to však pouze v případech jeho vlastní samostatné povinnosti k náhradě, tedy činností mimo výkon veřejné moci. Z této legislativní a terminologické změny tak nelze dovozovat nároky ve vztahu k činnostem, jež exekutor provedl před účinností těchto změn.
Dovolacími námitkami k otázce promlčení uplatněného nároku se dovolací soud nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.
Napadené rozhodnutí je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu