ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.781.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 781/2019-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: T. D. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem Horní 14, 580 01 Havlíčkův Brod, o 365 690 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 104 C 8/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2018, č. j. 24 Co 60/2018-441, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Ireny Jonákové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 104 C 8/2014-402, zamítl žalobu na zaplacení 365 690 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 3. 10. 2016, č. j. 104 C 8/2014-295, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2016, č. j. 104 C 8/2014-303, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017, č. j. 24 Co 22/2017-321. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 18. 6. 2011, na motorkářském srazu na letišti XY, napadl pojištěnce žalobkyně M. H. a způsobil mu zlomeninu horního konce pravé pažní kosti s minimálním posunem kostních úlomků a otokem měkkých tkání v okolí. Za toto jednání byl žalovaný pravomocně uznán vinným, kromě jiného, ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobkyni 26 434 Kč na náhradě nákladů léčení poškozeného za období do konce roku 2011. Následně žalobkyně uhradila za pokračující léčení poškozeného v období od 3. 1. 2012 do 31. 12. 2013 žalovanou částku, sestávající z nákladů na ambulantní péči (52 769,69 Kč), hospitalizační péči (287 070,77 Kč), léčiva (32,46 Kč), dopravu (193 Kč), prostředky zdravotnické techniky (2 670,80 Kč) a lázeňskou léčbu (22 953 Kč). Na základě znaleckých posudků soud dospěl k závěru, že o léčbu přímo související s trestním jednáním žalovaného šlo pouze do 18. 9. 2011. Náklady vynaložené žalobkyní v období od 3. 1. 2012 do 31. 12. 2013 již nevznikly v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, ale v důsledku stanovení nepřesné diagnózy lékařem a na to navazujícího nesprávně zvoleného způsobu léčby zlomeniny poškozeného. Uzavřel proto, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 24 Co 60/2018-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dovodil, že příčinná souvislost mezi napadením poškozeného žalovaným a náklady vzniklými žalobkyni je dána pouze do konce r. 2011, přičemž tyto náklady v částce 26 434 Kč byly žalobkyni vůči žalovanému přiznány a žalovaným v celém rozsahu uhrazeny. Další náklady vynaložené v souvislosti s léčením poškozeného v letech 2012 a 2013 vznikly žalobkyni v příčinné souvislosti s postupem lékařů non lege artis, neboť na RTG snímku ze dne 22. 6. 2011 přehlédli dorsální rotaci hlavice pažní kosti, neprovedli proto u poškozeného další CT vyšetření, přičemž v případě, že by toto vyšetření bylo provedeno, vedlo by to ke změně léčebného postupu, který by velmi pravděpodobně vyústil v úplné zhojení a uzdravení poškozeného do konce r. 2011. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklým následkem byla proto přerušena nesprávným postupem lékařů.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, kdy soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Namítá, že nebýt napadení žalovaným, nevznikly by náklady léčení přiznané jí již v rámci trestního řízení ani náklady pokračujícího léčení, když příčinná souvislost nebyla přerušena pochybením lékařů v podobě nesprávného zhodnocení charakteru zlomeniny a s tím spojeným nesprávným způsobem léčby. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2283/2017. Namítala rovněž, že závěr soudu o pochybení lékařů nemá oporu v odborných závěrech znaleckých posudků, které zhodnotily léčebný postup u poškozeného ex ante jako běžný a tedy lege artis. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že žalobkyně v dovolání neformuluje konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva, která by byla napadeným rozhodnutím nesprávně řešena. Jeho podstatou je bez dalšího pouze odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2283/2017, které je na projednávanou věc nepřiléhavé, a dovolací námitky, se kterými se již vypořádal odvolací soud. Zrekapituloval průběh řízení s tím, že bez ohledu na to, zda byl postup lékařů lege artis, vykazoval znaky pochybení, jehož důsledky nelze klást k tíži žalovaného. Navrhl proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Námitka dovolatelky, že nalézací soudy nesprávně dovodily pochybení lékařů, neboť tento závěr nemá oporu v odborných závěrech znaleckých posudků, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka dále v závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku,
tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.
Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000 nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673).
V řadě souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní (někdy nazývané též přičitatelnost), která není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Jejím základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly vzniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019).
Nalézací soudy zkoumaly existenci příčinné souvislosti správně mezi jednáním žalovaného a vzniklým následkem v podobě nákladů na léčení poškozeného v období let 2012 a 2013 vynaložených žalobkyní. Dovodily, že příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi byla přerušena nesprávným postupem lékařů. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť na základě skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 o. s. ř.), bezprostřední příčinou dalšího léčení poškozeného (po roce 2011), bez níž by ke vzniku požadované škody nedošlo, byl lékaři zvolený léčebný postup, který nevedl k vyléčení poškozeného. Lékaři totiž na RTG snímku pořizovaném krátce po napadení poškozeného žalovaným přehlédli dorsální rotaci hlavice pažní kosti, neprovedli proto CT vyšetření, na základě něhož by zvolili jiný (správný) léčebný postup, který by podle odborných závěrů vedl k úplnému vyléčení do konce roku 2011. Léčení poškozeného od roku 2012 bylo proto způsobeno výhradně postupem lékařů, přičemž žalovaný jejich pochybení nemohl předvídat. Adekvátní příčinou dalšího léčení poškozeného byl tedy výhradně postup lékařů a nikoli napadení žalovaným. Na tomto závěru nemůže nic změnit závěr znalců, že posuzováno ex ante nelze postup lékařů hodnotit jako non lege artis. Předmětem posouzení v projednávané věci totiž není otázka případného protiprávního postupu lékařů a s tím související otázky odpovědnosti za škodu, ale otázka, co bylo příčinou dalšího léčení poškozeného po roce 2011, přičemž touto příčinou byl jednoznačně postup lékařů při jeho léčení. Pokud by lékaři zvolili léčebný postup odpovídající zranění poškozeného, k vynaložení nákladů na pokračující léčení by nedošlo.
Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, není případný, neboť v něm byla řešena otázka objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance, kdy zaměstnavatel nese zvýšenou odpovědnost za jeho zdraví a život. Ostatně Ústavní soud v tomto rozhodnutí připustil, že vstoupí-li do řetězce příčinné souvislosti jednání jiného subjektu, které může založit jeho odpovědnost (jako příklad uvádí postup non lege artis při léčení), byla by příčinná souvislost přerušena, avšak v daném případě takové skutečnosti neshledal, a to i proto, že, na rozdíl od projednávané věci, nic takového nebylo tvrzeno ani zjištěno.
Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti je tak správný a v souladu s ustálenou praxí dovolacího i Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu