ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1140.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1140/2018-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství XY, IČO: XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 924/6, proti žalovanému M. H., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení 76 189 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 439/2015, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 70 Co 156/2017–142, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 76 189 Kč s příslušenstvím sestávající z příspěvků na náklady spojené se správou domu (žalobcem nazývaných platby do fondu dlouhodobých záloh na opravy) ve výši 20 311 Kč (735 Kč za měsíc květen 2013, 1 108 Kč za měsíc červen 2013, 12 x 842 Kč za měsíce červenec 2013 až červen 2014, 12 x 697 Kč za měsíce červenec 2014 až červen 2015) a ze záloh na služby spojené s užíváním jednotky ve výši 55 878 Kč (2442 Kč za měsíc červen 2013, 12 x 2 030 Kč za měsíce červenec 2013 až červen 2014, 12 x 2 423 Kč za měsíce červenec 2014 až červen 2015).
Žalovaný vzájemným návrhem požadoval, aby mu žalobce doručil originály potřebné k vzájemnému vyrovnání a zároveň aby mu počínaje 1. 1. 2014 platil za každý den prodlení se splněním této povinnosti smluvní pokutu ve výši 100 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 15 C 439/2015-112, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 76 189 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a odmítl vzájemný návrh žalovaného (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 156/2017-142, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a potvrdil ve výroku III. o odmítnutí vzájemného návrhu (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Žalobce dovoláním napadl výrok I. o věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, a výrok II. o nákladech řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, z části však není přípustné a z části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení příspěvků na náklady spojené se správou domu a na zálohy na služby spojené s užíváním jednotky), posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1664/2018, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018). Protože nárok na zaplacení příspěvků na náklady spojené se správou domu nepřevyšuje 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Dovolání žalobce, jímž napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu v té části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 55 878 Kč s příslušenstvím, pak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání není řádně uveden údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné, a není v něm ani vymezena žádná právní otázka, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel pouze (obecně) uvedl, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována odchylně“. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) však k projednání dovolání nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepostačuje ani konstatování dovolatele, že „v minulosti dovolací soud opakovaně rozhodl, že je možné podat žalobní návrh na zaplacení měsíčních zálohových plateb za období části roku“, neboť z dovolání není zřejmé, kterou judikaturu odvolací soud nerespektoval, popř. která by měla být postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána. Přitom závěr odvolacího soudu, že po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, se již nelze domáhat zaplacení samotných záloh, je s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2038/2008, v němž se mimo jiné přihlásil k závěrům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 17 Co 398/2001, zmíněného odvolacím soudem, či ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, uveřejněný pod číslem 74/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění (že z vyúčtování neplyne žádný dluh) a hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, jakož i námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami (že mu neposkytl poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.), uplatňuje navíc jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalobce, že dovolání podává i proti nákladovému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Za této situace dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného směřující proti výroku I. v té části, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o odmítnutí vzájemného návrhu, bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, avšak nejsou dány podmínky pro jeho věcné projednání.
Podle §241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel (fyzická osoba), nemá-li právnické vzdělání, zastoupen advokátem (případně notářem), jímž musí být také dovolání sepsáno. Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno dovolání věcně projednat.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
V posuzovaném případě nebyl dovolatel, který je fyzickou osobou bez právnického vzdělání, při podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu zastoupen advokátem. Usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. 15 C 439/2015-151, které mu bylo doručeno dne 2. srpna 2017, ho soud prvního stupně mimo jiné vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení usnesení odstranil nedostatek povinného zastoupení při podání dovolání tak, že si zvolí zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů nebo notářů a jeho prostřednictvím podá řádné dovolání. Dostalo se mu rovněž poučení, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li výzvě řádně a včas vyhověno. V této lhůtě a ani dosud však nedostatek povinného advokátního zastoupení neodstranil.
Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. nebyla přes opatření provedená soudem prvního stupně splněna. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek uvedené podmínky řízení podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 2. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu