ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1166.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1166/2019-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, o nahrazení rozhodnutí městské části Praha 1, Rady městské části, 32. schůze, číslo UR14_1350 ze dne 30. 9. 2014, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 122/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 29 Co 382/2018-64, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rada městské části Praha 1 přijala dne 30. září 2014 usnesení číslo UR14_1350 (dále jen „Usnesení“), kterým vzala na vědomí žádost žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu (bytové jednotky číslo XY) v 5. nadzemním podlaží domu XY, k. ú. XY, jehož nájemkyní je žalobkyně, trvala v plném znění na části usnesení číslo UR12_0816 ze dne 5. června 2014, a to v bodech 2.2 a 3.3 (v nichž neschválila sloučení předmětného administrativně rozděleného bytu), doporučila jej vyřadit z privatizace a uložila vytipovat žalobkyni jiný náhradní byt.
Žalobkyně napadla Usnesení žalobou ve správním soudnictví. Městský soud v Praze o žalobě rozhodl usnesením ze dne 2. června 2016, č. j. 9 A 377/2014-50, tak, že ji odmítl (neboť nejde o věc správního soudnictví), a s odkazem na ustanovení §249 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. poučil žalobkyni, že se svého práva může domáhat podáním žaloby u místně příslušného obvodního soudu, v jehož obvodu je nemovitá věc.
Žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil Usnesení tak, že schválí sloučení administrativně rozděleného bytu, jehož je nájemkyní žalobkyně, v jednu bytovou jednotku.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. února 2018, č. j. 38 C 122/2016-49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 29 Co 382/2018-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že Usnesení není autoritativním rozhodnutím správního orgánu, nýbrž tvorbou vůle obce (městské části) o tom, jak bude naloženo s předmětnou bytovou jednotkou, konkrétně zda bude souhlasit se změnou obsahu nájemního poměru, že se žalobkyně stane nájemkyní celé bytové jednotky. Měl za to, že Městský soud v usnesení ze dne 2. června 2016, č. j. 9 A 377/2014-50, žalobkyni nesprávně odkázal na řízení podle části páté o. s. ř., neboť správně měla být žalobkyně odkázána na řízení podle části třetí o. s. ř., za takový návrh na zahájení řízení však podanou žalobu pokládat nelze. Na rozdíl od soudu prvního stupně však (s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. března 2012, sp. zn. Konf 53/2011) dospěl k závěru, že existence pravomocného usnesení správního orgánu v soukromoprávní věci představuje zvláštní podmínku řízení podle §244 a násl. o. s. ř., a není-li takového rozhodnutí, je třeba řízení – pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – zastavit.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasila s právním posouzením odvolacího soudu, že Usnesení je projevem vůle vlastníka bytové jednotky. Zdůraznila, že žalovaná udržuje kategorie administrativně rozdělených bytů, které nemají oporu v současné právní úpravě, a že tak činí z pozice orgánu samosprávného územního celku a vykonává přitom pravomoc bývalého místního národního výboru. Předložila k dovolacímu přezkumu otázku, zda rozhodnutí o změně (či setrvání) právního charakteru bytové jednotky, založeného rozhodnutím správního orgánu, je rozhodnutím o jiné právní věci, která vyplývá ze soukromoprávního stavu, nebo projevem vůle vlastníka; zastávala stanovisko, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směruje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené – zda usnesení rady městské části, kterým nebylo vyhověno žádosti o sloučení administrativně rozděleného bytu, je správním rozhodnutím vydaným v soukromoprávní věci. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
V posuzované věci se žalobkyně domáhá nahrazení Usnesení rady městské části.
Rada městské části je orgánem městské části, který rozhoduje v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části i v oblasti přenesené působnosti (§4, §94 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), a lze ji proto (v některých vztazích) považovat za správní orgán.
V daném případě byla jejím Usnesením zamítnuta žádost žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu. Právo rozhodovat o slučování a dělení bytů podle dříve platného ustanovení §56 a §57 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“), dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním (srov. §878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník). Po zrušení zákona o hospodaření s byty o slučování a dělení bytů již nerozhodují orgány obce, ale o jakékoli dispozici s bytem (bytovou jednotkou) rozhoduje výlučně vlastník (srov. §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Žalobkyně se tedy na žalovanou nemohla obracet jako na správní orgán s rozhodovacími pravomocemi, nýbrž jen jako na vlastníka bytové jednotky. Z uvedeného vyplývá, že při vyřizování žádosti žalobkyně rada městské části nebyla v postavení orgánu moci výkonné či orgánu územního samosprávného celku, který by podle zvláštního zákona rozhodoval o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1 o. s. ř.), jak předpokládá ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. Vystupovala jako subjekt vykonávající práva a povinnosti vlastníka (na základě jí svěřené správy) a svým Usnesením rozhodla o tom, jak naložit s obecním (vlastním) majetkem. Její rozhodnutí je proto projevem vůle obce v soukromoprávní záležitosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 1 As 154/2016). Je pouze na účastnících soukromoprávního vztahu (v tomto případě nájemního), aby určili jeho obsah. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jedním z jeho účastníků je obec (městská část).
Z vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že z pohledu právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu