ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1433.2019.1
2
3
sp. zn. 26 Cdo 1433/2019-1315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská 217/42, IČO: 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Babákova 2390/2, IČO: 24196819, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 324/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 91 Co 43/2018-1260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Ondřeje Rathouského, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. prosince 2017, č. j. 16 C 324/2014-903, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit tam specifikované prosvětlené vitríny /reklamní poutače/ (výrok I.) a tam specifikované prosvětlené vitríny /nosiče dopravních informací/ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 91 Co 43/2018-1260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti výroku I. citovaného rozsudku odvolací soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání subjektivně přípustné.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k jeho podání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura, ze 17. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 1476/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 2487/17/, a rozsudek Nejvyššího soudu z 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod č. 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné pod č. 39/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 15. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2128/2009). Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že v odvolacím řízení byla dovolatelka plně úspěšná, neboť napadeným rozsudkem (jeho výrokem I.) odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelce nebyla tudíž v odvolacím řízení způsobena žádná újma zhojitelná v dovolacím řízení; jinak řečeno nesporně bylo dosaženo nejpříznivějšího výsledku, který pro ni mohl být v projednávané věci založen výrokem soudního rozhodnutí. To ostatně nepopírá ani samotná dovolatelka, jelikož formálně sice požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, avšak z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že brojí – za současného zachování již uložené povinnosti k vyklizení – toliko proti jeho odůvodnění. Přitom dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §236 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu je subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud (předseda senátu – §243f odst. 2 o. s. ř.) je proto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. b/ odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 7. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu