ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.181.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 181/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) M. K., narozené XY, bytem XY, b) O. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovaným 1) T. C., narozené XY, bytem XY, 2) V. C., narozenému XY, bytem XY, 3) A. L., narozenému XY, bytem XY, 4) V. L., narozené XY, bytem XY, 5) A. C., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 104/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 30 Co 387/2017–172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Roberta Plicky, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32.
III. V poměru mezi žalobkyní a) a žalovanými nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 7 C 104/2016-134, uložil žalovaným povinnost „spolu s příslušníky své domácnosti“ vyklidit pozemek p. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, stavbu, jež je součástí pozemku p. č. st. XY, tj. budovu č. p. XY – rodinný dům, a dále pozemky p. č. XY – ostatní plocha a p. č. XY – ostatní plocha, nacházející se v obci XY, v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a vyklizené nemovitosti žalobcům předat do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 30 Co 387/2017-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou s insolvenčním správcem žalované 1) dne 13. 6. 2016 a že žalovaní užívají nemovitosti bez právního důvodu (neprávem), a jsou proto povinni je podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyklidit. Neshledal důvod k prodloužení lhůty k jejich vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž ve své úvaze zohlednil především dobu, která uplynula od uzavření kupní smlouvy (jejíž platnost žalovaná nenapadla žalobou podanou u insolvenčního soudu) a která poskytla žalovaným dostatečný prostor k řešení bytových potřeb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalobce b). Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“.
Předně je třeba uvést, že má-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Žádost dovolatelů, aby „vyřešená právní otázka" (blíže nespecifikovaná) byla dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena soudem odvolacím, významově neodpovídá smyslu §237 o. s. ř. Spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli. Pouhý nesouhlas s právním posouzením otázky vlastnického práva žalobců (a jejich aktivní legitimace) provedeným odvolacím soudem není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Dovolatelé rovněž namítají, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevyjasnil okruh žalovaných účastníků a uložil povinnost k vyklizení nemovitostí žalovaným spolu s příslušníky domácnosti), přehlížejí však, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem
(viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Prostřednictvím další dovolací námitky (představující již způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neposuzoval, zda výkon práva žalobců je či není v rozporu s dobrými mravy, resp. že nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se otázkou aplikace korektivu dobrých mravů zabýval (při určení lhůty k vyklizení nemovitostí) a jeho rozhodnutí je s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, využitelném i v poměrech nynější právní úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (o takovou situaci v posuzovaném případě evidentně nejde, a proto se odvolací soud touto možností správně nezabýval). Jeho úvaha vztahující se ke lhůtě k vyklizení pak není (s přihlédnutím k okolnostem případu, které v nalézacím řízení vyšly najevo) zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalovaných, že dovolání podávají i proti nákladovému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Za této situace dovolací soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu