ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2111.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2111/2019-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně CHARMAR a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, IČO 24311537, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalované městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 151/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019, č. j. 20 Co 356/2018-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 17. 1. 2019, č. j. 20 Co 356/2018-65, kterým rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 16. 5. 2018, č. j. 11 C 151/2017-37, v odvoláním napadené části v zamítavém výroku co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 33.806 Kč s úrokem z prodlení potvrdil a změnil vyhovující výrok I. tak, že žalobu v části týkající se zaplacení částky 600.000 Kč s úrokem z prodlení zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) jednak v otázce výkladu ustanovení §2205 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „první otázka“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by ale zároveň vymezila, od které rozhodovací praxe se odchýlil (a není to zřejmé ani z obsahu dovolání), a dále v otázce, o které měla za to, že nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena – „zda jsou smluvní strany, které spolu vstoupily do smluvního vztahu, vázány pouze formálním výkladem znění smluvních ustanovení, či zda jsou oprávněny předpokládat, že druhá smluvní strana se bude snažit poctivě naplnit smysl a cíl předmětného smluvního svazku“ (dále též jen „druhá otázka“).
Dovolání k první otázce nemůže být přípustné, neboť nejen, že dovolatelka ve vztahu k ní řádně nevylíčila předpoklady přípustnosti dovolání (z obsahu dovolání nelze zjistit, od jaké rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit), ale napadené rozhodnutí na jejím řešení ani nespočívá. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nájemní smlouva nebyla naplněna proto, že od ní dovolatelka sama odstoupila, a to pro okolnosti, které žalovaná nemohla sama ovlivnit.
Rovněž na řešení druhé otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž žádný závěr, že by snad smluvní strany měly být vázány jen formálním výkladem smlouvy a že by neměly předpokládat, že druhá strana se bude snažit smlouvu dodržet a naplnit její smysl a cíl, ve svém rozhodnutí neučinil.
Vylíčení přípustnosti dovolání tak dovolatelka nevztáhla k žádné otázce procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu doposud řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená §237-283a o. s. ř.). Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění (hodnocení provedeného dokazování), uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jen pro úplnost lze dodat, že nájemní smlouva (o niž dovolatelka opírá svůj nárok) nebyla účinná, neboť nebytový prostor nebyl zkolaudován ke sjednanému účelu užívání. Z obsahu spisu také současně vyplývá, že ke kolaudačnímu řízení (u něhož měla žalovaná poskytnout dovolatelce součinnost) vůbec nedošlo, protože dovolatelka od smlouvy odstoupila; sjednaná povinnost žalované k součinnosti proto ještě nenastala. Pronajímatelkou byla až do odstoupení od smlouvy žalovaná, z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by do smluvního vztahu místo ní vstoupilo společenství vlastníků.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu