ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2298.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2298/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Oblastního stavebního bytového družstva Kopřivnice , se sídlem v Kopřivnici, Kpt. Jaroše 896/2, IČO 00090883, zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovaným 1) R. J. , narozenému XY, a 2) A. H. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Terezou Šlachtovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Masarykovo nám. 40/24, o zaplacení částky 141 002 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 202/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2018, č. j. 71 Co 338/2018-148, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 20. 7. 2017 se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 141 002 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu č. 5 v k. ú. XY od 14. 1. 2015 do 30. 4. 2017 bez právního důvodu.
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 C 202/2017-67, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 141 002 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z částky 141 002 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 71 Co 338/2018-148, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku ve vztahu k žalované 2) potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal, že oběma žalovaným byla doručena včas žaloba i předvolání na jednání nařízené na 16. 1. 2018, ke kterému se však nedostavili a ani svoji účast neomluvili. Vzhledem k tomu, že přítomný zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, považoval předpoklady pro jeho vydání za splněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“.
K dovolání žalovaného 1) lze uvést, že soudní praxe je ustálena v názoru, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že je k dispozici pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit tím, že v dovolacím řízení bude toto rozhodnutí zrušeno. Subjektivní nepřípustnost dovolání, které tyto podmínky nesplňuje, má za následek, že na jeho základě správnost napadeného rozhodnutí nelze posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2158/98).
Dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl odvolací soud pouze o odvolání žalované 2), neboť žalovaný 1) proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodal. V řízení mají žalovaní jako dlužníci zavázaní společně a nerozdílně postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006). Samostatný společník je oprávněn podat odvolání jen za svou osobu a odvolání podané jedním ze samostatných společníků se neprojeví - není-li zde jiný důvod podle §206 o. s. ř. (a o takovou situaci se v souzené věci nejedná) – v poměrech ostatních samostatných společníků. Protože rozsudkem odvolacího soudu nebyla žalovanému 1) způsobena žádná procesní újma, je jeho dovolání proti tomuto rozhodnutí subjektivně nepřípustné a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované 2) není přípustné podle §237 o. s. ř, neboť závěr odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.), je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (srov. slovo „může“ uvedené v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1049 a násl.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech z 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, z 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, a dále např. z 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, na který poukázala i dovolatelka. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
O takový případ však v posuzované věci – vzhledem k obsahu spisu – nejde. Žalované 2) byla žaloba doručena do vlastních rukou dne 20. 11. 2017 (č. l. 28) a předvolání k prvnímu jednání konanému dne 16. 1. 2018 jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 13. 12. 2017 (č. l. 49) s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání ve věcech, v nichž může být jednáno bez přítomnosti účastníků, pokud nebylo provedeno přípravné jednání. Dostalo se jí tedy řádného a běžně pochopitelného poučení ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. o následcích nedostavení se k jednání. V uvedeném předvolání k jednání ji soud prvního stupně dostatečně a srozumitelně poučil i o tom, že budou-li u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může požádat soud o ustanovení zástupce, a je-li to třeba k ochraně jejích zájmů, i o zástupce z řad advokátů. Žalovaná 2) se bez řádné omluvy nedostavila ani na první jednání ve věci konané dne 16. 1. 2018 ani na jednání odvolacího soudu dne 13. 12. 2018 (na podkladě údajů sdělených lékařkou P. V. pak odvolací soud učinil závěr, že nemoc - vzhledem k její povaze a určenému léčebnému režimu - žalované v účasti na jednání nebrání a dovoluje jí dostavit se na předvolání k soudu). Z uvedeného plyne, že žalovaná 2) se aktivně nepodílela na soudním procesu a že neměla zřetelný zájem zúčastnit se prvního jednání ve věci a ostatně ani žádných dalších jednání.
K námitce dovolatelky, že žalovanému 1) měl být ustanoven opatrovník, je třeba uvést, že touto otázkou se odvolací soud nezabýval a nemůže se jí zabývat ani dovolací soud. Navíc tato námitka je ve vztahu k ní bezpředmětná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 431/2003).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.), napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.); navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované 2) proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelům, jejichž dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které mu vznikly v souvislosti s písemným vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta (spočívajícím v jedné větě obsahující návrh na zamítnutí dovolání), nebyly posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelům. Především totiž nelze přehlédnout, že žalobce ve svém vyjádření nereagoval na vznesené dovolací námitky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu