ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2319.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2319/2019-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně V. Č. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované obci Zborovice , se sídlem ve Zborovicích, Hlavní 37, zastoupené JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 220/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. října 2018, č. j. 60 Co 184/2018-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení usnesení ze dne 12. dubna 2017, č. j. 16 C 17/2017-47, jímž Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) schválil smír, v němž se zavázala (ve smíru vyjádřeno souslovím „je povinna“) vyklidit tam specifikovaný byt do 31. srpna 2017 a účastnice se dohodly, že ve vztahu mezi sebou nebudou požadovat náhradu nákladů řízení (ve smíru vyjádřeno souslovím „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“); v usnesení je obsažen rovněž výrok o vrácení části zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 4.000,- Kč žalované (tehdy žalobkyni).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. února 2018, č. j. 18 C 220/2017-34, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2018, č. j. 60 Co 184/2018-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku II. nahradil slova „Obecnímu úřadu Zborovice“ slovy „obci Zborovice“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně zejména z následujících skutkových zjištění. V řízení o vyklizení bytu vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 17/2017 navrhly účastnice i jejich tehdejší zástupci při jednání dne 12. dubna 2017 schválení smíru, v němž se žalobkyně (v této věci v pozici žalované) zavázala vyklidit tam specifikovaný byt do 31. srpna 2017 a dohodly se, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Smír stvrdily svými podpisy do protokolu o jednání a poté ho soud prvního stupně usnesením schválil s konstatováním, že je v souladu s právními předpisy. Usnesení nabylo právní moci 28. dubna 2017. Dne 31. srpna 2018 podala žalobkyně žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru s odůvodněním, že jednala pod nátlakem soudce, který jí oznámil, jak rozhodne (v její neprospěch), a současně zdůraznil výši nákladů řízení, které by musela žalované (tehdy v pozici žalobkyně) zaplatit, čemuž přitakala také tehdejší zástupkyně žalované (tehdy v pozici žalobkyně). Nadto byla v té době v časové tísni, zaskočena vývojem řízení, a byť se mohla se svým tehdejším zástupcem poradit, uvedené možnosti nevyužila, a to i vzhledem k tomu, že v tento den měl již další jednání. Na podkladě těchto skutečností odvolací soud s poukazem na ustanovení §99 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) dovodil, že soud prvního stupně postupoval v řízení ve věci sp. zn. 16 C 17/2017 v souladu se zákonem, pokusil-li se v situaci, kdy to povaha věci připouštěla, o smírné vyřešení sporu mezi účastnicemi. Tím, že žalobkyni sdělil, že pravděpodobně nebude v řízení úspěšná, postupoval v souladu s ustanovením §99 o.s.ř. a dal jí prostor pro uvážení, zda přistoupí na uzavření smíru či zda bude v řízení dále odlišně skutkově i právně argumentovat. To vše v situaci, kdy byla v řízení zastoupena advokátem. Poté uzavřený smír, který nebyl v rozporu s právními předpisy, šlo-li o užívání bytu bez právního důvodu, schválil, jak předpokládá zákon.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., není přípustné podle §237 o.s.ř. Odvolací soud totiž rozhodné právní otázky posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Především však nelze přehlédnout, že dovolatelka nepřípustně uplatnila rovněž vadu řízení (že odvolací soud nezohlednil podjatost soudce, jenž rozhodoval u soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 16 C 17/2017), která podle současné právní úpravy není způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) nezakládají.
Ustálená soudní praxe dovodila, že usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§99 odst. 3 o.s.ř.). Předpokladem tu je, že jde o smír neplatný v době, kdy ho soud schvaloval (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze z 12. června 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod č. 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu z 13. května 2004, sp. zn. 28 Cdo 1226/2003, či z 16. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 1192/2016). O podmínku „rozporu s hmotným právem“ jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání), stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, z 13. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, či z 2. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016).
Předpokladem pro zrušení usnesení o schválení smíru je tedy jeho rozpor s hmotným právem. Převážná část dovolatelčiných námitek se však týká předpisů práva procesního (ustanovení §99 o.s.ř.), zejména postupu soudu prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 17/2017. Jen pro úplnost dovolací soud přesto zdůrazňuje, že zpochybněný postup soudu prvního stupně odpovídá smyslu a účelu ustanovení §99 o.s.ř., z něhož přímo vyplývá, že při pokusu o smírné vyřešení věci předseda senátu zejména s účastníky věc probere, upozorní je na právní úpravu i přiléhavou judikaturu. Nelze pak uvažovat o pochybení tam, kde soud pouze plní své zákonné povinnosti. Ostatně sdělil-li soud prvního stupně dovolatelce, jakým způsobem pravděpodobně rozhodne (i s případným poukazem na výši nákladů řízení), nepostupoval v rozporu s jejími zájmy; naopak dal jí i dostatečný prostor pro úvahu, zda přistoupí na uzavření smíru či bude nadále v řízení pokračovat. Za této situace je – logicky vzato – rovněž vyloučena úvaha o tvrzené tísni.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu