ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2338.2018.3
2
3
sp. zn. 26 Cdo 2338/2018-372
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků bl. XY se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem se sídlem v Lánech, Berounská 107, proti žalovanému I. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení 200.792 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 27/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2018, č. j. 6 Cmo 267/2016-325, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2018, č. j. 6 Cmo 267/2016-325, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 56 Cm 27/2013-254, ve znění usnesení ze dne 19. září 2016, č. j. 56 Cm 27/2013-270, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou změněnou se souhlasem soudu domáhal, aby mu žalovaný jako vlastník bytové jednotky XY, nacházející se v XY, a k ní přináležejícího podílu ve výši 671/85667 na společných částech domu a pozemků, zaplatil celkem 200.792 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu neuhrazených příspěvků na správu domu a pozemku za období od září 2008 do prosince 2010 ve výši 54.066 Kč a neuhrazeného vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky za rok 2008 ve výši 43.260 Kč, za rok 2009 ve výši 49.400 Kč a za rok 2010 ve výši 55.581 Kč.
Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 56 Cm 27/2013-254, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. 56 Cm 27/2013-270, žalobě vyhověl, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 200.792 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 188.987 Kč (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Žalovaný je vlastníkem jednotky č. 1129/24 nacházející se v XY ve 4. nadzemním podlaží budovy (dále jen „jednotka“) a člen Společenství vlastníků bl. XY ulice XY (dále jen „Společenství). V dané lokalitě vlastní celkem 24 bytů, které všechny spravuje v rámci jednotlivých společenství vlastníků jednotek jako správce Stavební bytové družstvo XY (dále jen „Správce“). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný hradil od září 2008 do července 2010 na účet správce v měsíčních intervalech částku 88.000 Kč a v období od srpna 2010 do prosince 2010 pak částku 80.000 Kč měsíčně. Platbu poukazoval na určený účet správce vždy pod svým rodným číslem, avšak bez specifikace účelu platby. Z celkového přehledu úhrad pohledávek u všech spravovaných bytů (ve spise na č. l. 167 – 181) za období od 29. 9. 2008 do 29. 12. 2010 plyne, že správce započetl na předmětnou jednotku k 29. 9. 2008 pouze 6.109 Kč a v následujícím období ničeho.
Soud prvního stupně poukázal na povinnost hradit měsíční zálohy na služby spojené s vlastnictvím bytové jednotky a příspěvky na správu domu a pozemku vyplývající z §15 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i ze stanov Společenství a uzavřel (i přes námitku žalovaného, že Správce měl podle jeho žádosti rozúčtovat měsíční platby poměrně mezi všechny spravované byty v jeho vlastnictví), že Správce v souladu s §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, započítával platby žalovaného „na dlužné platby z předchozích let a zálohové platby na jednotlivé byty v jeho vlastnictví“ a že žalovaný „neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení“ o zaplacení žalované částky žalobci.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 6 Cmo 267/2016-325, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil ve výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 186.711,91 Kč (výrok I.); současně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit na nákladech odvolacího řízení žalobci částku 14.297,36 Kč (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně s tím, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a provádění dalších důkazů je nadbytečné, a za správné pokládal i jeho právní závěry, přičemž zdůraznil, že „žalovaný neprokázal“, že příspěvky na správu domu a pozemku a skutečné náklady spojené s užíváním bytu uhradil žalobci řádně a včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítal, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4353/2010 nebyla splněna podmínka splatnosti nedoplatku za služby, neboť vyúčtování žalobce za žalované období není řádné a úplné. Dále uvedl, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu priority a proporcionality dle judikatury dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 326/2004, či sp. zn. 28 Cdo 1128/2014), jestliže posoudily jako správný postup správce, který rozpočítával měsíční platby žalovaného svévolně, údajně na základě principu priority na nejstarší z evidovaných pohledávek, a nikoliv poměrně podle zásady proporcionality mezi jednotlivé spravované byty. Poukazoval i na to, že se odvolací soud dopustil procesních pochybení, neboť se jeho námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně nezabýval, skutkový stav zjistil neúplně a dokazování o navržené důkazy nedoplnil, o důkazní povinnosti a o důkazním břemenu jej nepoučil a své rozhodnutí adekvátně neodůvodnil. Navrhl proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu, případně obou soudů byla zrušena a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí s tím, že žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení o tom, že úhrady stanovené pro jeho byt uhradil řádně a včas. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky zaplacení nákladů spojených se správou domu a pozemku (splnění této povinnosti) a úhrady nedoplatku z vyúčtování za služby spojené s užíváním jednotky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nejdříve zabýval naplněností dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tedy zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vlastníci jednotek podle z. č. 72/1994 Sb. mají právo i povinnost podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna (§13 odst. 1), a mají i povinnost přispívat na náklady spojené se správou (tohoto) domu a pozemku (§15 odst. 1).
Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází v oblasti občanskoprávních vztahů z názoru, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1436/2009).
Uvedený právní názor je možné použít i v posuzované věci, kdy žalovaný jako dlužník hradil své dluhy (měsíční úhrady spojené s vlastnictvím 24 bytových jednotek) jednou platbou na účet Správce, který ji pak započítával (zúčtovával) na pohledávky jednotlivých věřitelů (společenství vlastníků jednotek). Vzhledem k tomu, že šlo o pohledávky více věřitelů a nebylo tak možné určit, která z pohledávek má právo přednostního uspokojení, a vzhledem k tomu, že žalovaný mínil jednou platbou uspokojit všechny věřitele (žádného z nich z plateb nevyloučil, naopak dopisem ze dne 6. 5. 2007 požádal o rozúčtování jím zasílané částky „v poměru celkových nákladů“ na jednotlivé byty), měl Správce platbu žalovaného rozpočítat mezi jednotlivá společenství vlastníků na základě principu proporcionality a teprve u každého společenství vlastníků jednotlivě postupovat při úhradě jeho pohledávek případně podle zásady priority. Z tohoto důvodu neobstojí závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že Správce mohl platby žalovaného započíst vždy na nejstarší z pohledávek (tedy prioritně), když navíc nebylo ani prokázáno, že se o nejdříve splatné dluhy jednalo. Protože způsob rozúčtování měsíčních plateb žalovaného Správcem mezi jednotlivá společenství vlastníků má zásadní význam pro posouzení důvodnosti, respektive výše uplatněného nároku žalobce, je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
Důvodná je i námitka, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce splatnosti vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu. V rozsudcích ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018 (a v dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování (ani částečně). Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši.
Dovolateli lze dát za pravdu i v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže
ad 1) rozhodl v jeho neprospěch proto, že neunesl důkazní břemeno (žalovaný dle odvolacího soudu neprokázal, že příspěvky na správu domu a pozemku a skutečné náklady spojené s užíváním bytu žalobci uhradil), aniž jej o důkazní povinnosti ve smyslu §218a odst. 3 ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř. řádně poučil,
ad 2) vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
ad 1) Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy, že účastník neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 34, ročník 2011, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle ustanovení §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o. s. ř. nebo kdyby měl uplatnit po poučení poskytnutém podle ustanovení §118a odst. 4 o. s. ř. taková procesní práva, která jsou za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §216 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebo jinak nepřípustná (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
V projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně zaplacení určených částek žalobci, třebaže mu, jak vyplývá z obsahu spisu, řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl (při jednání dne 4. 9. 2015 jej sice vyzval ke specifikaci konkrétních částek hrazených žalobci v rozhodném období ve prospěch jím vlastněné jednotky, avšak o následcích nesplnění této výzvy jej nepoučil). Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že by dovolateli sám příslušné poučení poskytl (srov. §213b odst. 1 o. s. ř.) a jím případně navržené důkazy sám provedl [srov. §205a odst. 1 písm. d) a §211a o. s. ř.], ztotožnil se však závěrem soudu prvního stupně, aniž jeho pochybení napravil.
ad 2) Soud prvního stupně učinil své závěry na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což se projevilo zejména tím, že aniž provedl důkaz vyúčtováními služeb za roky 2009 a 2010, rozhodl o oprávněnosti částek nárokovaných z tohoto titulu, a tím, že řádně neobjasnil způsob rozúčtování zálohových plateb žalovaného zasílaných na určený účet Správce v jednotlivých měsících rozhodného období, a přesto ho vyhodnotil jako správný. Odvolací soud pak formálně skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho skutkové závěry převzal a dokazování k uvedeným skutečnostem nedoplnil, třebaže důkazy k nim účastníci v průběhu řízení navrhli.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před ním je zatíženo vadami, které mohly mít (měly) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Praze).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu