ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2607.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2607/2019-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyň a) J. Š. , narozené XY, bytem XY, a b) V. H. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému D. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Arnoštem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 34/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. října 2018, č. j. 69 Co 60/2018-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyním se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 10. 2017, č. j. 11 C 34/2016-54, rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit dům č. p. XY určený k bydlení, který je součástí pozemku p. č. st. XY v obci XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „dům“, „předmětný dům“, nebo „nemovitosti“), do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 69 Co 60/2018-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že se o náhradě nákladů státu nerozhoduje, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že žalovaný nemovité věci užívá bez právního důvodu poté, co žalobkyně odvolaly souhlas s jejich užíváním. Žalobkyně se proto zcela v souladu s §1040 odst. 1 a §12 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), domáhají ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení předmětných nemovitostí, když žalovaný povinnost vyklidit nesplnil na jejich písemnou výzvu. Nelze mít za to, že by ochrana vlastnického práva poskytovaná žalobkyním a) a b) proti žalovanému byla v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný je nyní plně svéprávný, žalobkyně dlouhou dobu souhlasily s tím, aby předmětné nemovitosti užíval bezplatně, přičemž nebyl schopen ani minimální údržby domu, a došlo tak k podstatnému zhoršení stavu nemovitostí, pomoc s nalezením náhradního bydlení odmítl. Odvolací soud dále uzavřel, že nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. již neváže povinnost vyklizení domu ani bytu na bytovou náhradu, proto požadavek žalovaného, aby pro případ vyklizení byla žalobkyním uložena povinnost zajistit mu bytovou náhradu, je mimo rámec platné právní úpravy.
Dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda je možné přes korektiv dobrých mravů v konkrétních případech hodných zvláštního zřetele dovodit povinnost uložit žalobci zajistit vyklizované osobě náhradní bydlení) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v konečném výsledku v souladu.
S ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť právo na vyklizení předmětných nemovitostí vzniklo žalobkyním již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. – výzvou k vyklizení ze dne 28. 8. 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, resp. vyklizovací povinnost dovolatele podmínit zajištěním bytové náhrady. Uvedenou otázku totiž odvolací soud (byť nesprávně aplikoval o. z.) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné skutečnosti na straně žalovaného, nýbrž i na straně žalobkyň, a jeho úvaha odpovídá zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek „v celém jeho rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu