ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3120.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3120/2019-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně DREYER s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Golčova 1/2, IČO: 63996782, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované Národní knihovně České republiky , se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, IČO: 00023221, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 51/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019, č. j. 14 Co 193/2017-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.338,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Klenky, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 17. prosince 2015 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná z nájmu prostorů sloužících k podnikání, a současně určení, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou trvá. Šlo o „prostory Barokní prohlídkové trasy zahrnující Astronomickou věž a Barokní knihovní sál Klementina Národní knihovny ČR a dále prostor jednoho parkovacího stání na vnitřním nádvoří Klementina Národní knihovny ČR, umístěné v komplexu Klementina Národní knihovny ČR v domě č. p. 190 v obci Praha, který je součástí pozemku p. č. 81 v k. ú. Staré Město, a v domě č. p. 1040 v obci Praha, který je součástí pozemku p. č. 80 v k. ú. Staré Město“ (dále jen „Nebytové prostory“), vše zapsáno Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 96 pro obec Praha, k. ú. Staré Město, tedy prostory blíže vymezené smlouvou o nájmu a využití nebytových a ostatních prostor v komplexu Klementina Národní knihovny ČR uzavřenou mezi účastnicemi dne 21. prosince 2006, ve znění dodatků č. 1 – 4 (dále též jen „Nájemní smlouva“ a „Dodatky“, resp. „Dodatek č. 4“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.), jakož i žalobu na určení, že nájemní vztah trvá (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil ve výroku II. tak, že určil, že nájemní vztah trvá (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok III.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 26 Cdo 649/2018-273, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 9. dubna 2019, č. j. 14 Co 193/2017-311, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že určil, že Výpověď je neoprávněná; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Ve vztahu k předběžné hmotněprávní otázce (ne)platnosti Dodatku č. 4 (a potažmo k otázce existence nájemního poměru mezi účastnicemi řízení) dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem ve vztahu k této otázce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Ohledně přípustnosti dovolání totiž pouze obecně uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se „odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je řešena rozdílně a měla by být vyřešena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak též avizovala dovolatelka – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání zřejmá konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, o níž jde, "ustálená rozhodovací praxe", od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž by bylo možno identifikovat rozporná řešení takové konkrétní právní otázky (tuto judikaturu dovolacího soudu /popřípadě i Ústavního soudu/ lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího či Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelčina žádost, aby otázka platnosti Dodatku č. 4 byla posouzena jinak, pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jde-li tedy o předběžnou hmotněprávní otázku (ne)platnosti Dodatku č. 4, dovolatelka požadavku na vymezení předpokladu přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nedostála. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se citovanou otázkou mohl blíže zabývat. Nad rámec uvedeného a pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že napadený závěr o platnosti Dodatku č. 4 (a také Nájemní smlouvy) je v souladu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 26 Cdo 3129/2014.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby či naopak k jejímu vyhovění), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či z 6. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v nich citovanou).
V posuzované věci odvolací soud založil svůj závěr o neoprávněnosti Výpovědi současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že dovolatelka nájem vypověděla z důvodu, který ji nesvědčil a který již z povahy věci nemohl být naplněn, uzavřela-li jako pronajímatelka s žalobkyní jako nájemkyní Nájemní smlouvu v zájmu dosažení účelnějšího a hospodárnějšího využití areálu Klementina (v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními) při zachování hlavního účelu, kterému jí jako pronajímatelce slouží, tedy ve smyslu §27 odst. 1 věty druhé zákona č. 219/2000 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), avšak nájem vypověděla s odkazem na ustanovení §27 odst. 1 větu první zákona č. 219/2000 Sb. (dále jen „první právní názor“). Zároveň však dospěl k závěru, že ani tento dovolatelkou ve skutečnosti užitý výpovědní důvod není naplněn, neboť ani po více jak 3 letech od dání Výpovědi není zřejmé, jak bude třetí etapa revitalizace Klementina vůbec probíhat, není vybrán dodavatel stavebních prací a chybí potřebná stavební povolení pro jejich realizaci, v důsledku čehož není dána časová ani věcná souvislost mezi ve Výpovědi zmíněnou revitalizací na straně jedné a nutností využít prostory pro plnění úkolů dovolatelky v rámci její působnosti na straně druhé (dále jen „druhý právní názor“). Správnost jednoho z nich (druhého právního názoru) nebyla dovoláním napadena a nestačí, že dovolatelka napadla správnost prvního právního názoru. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1istopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti výrokům I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Navíc i ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho dovolání proti tomuto výroku není ani přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu