ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3592.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3592/2019-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně CPI BYTY, a.s. , se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, IČO 05327776, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti žalované N. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, o 2 815 740 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 5/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2018, č. j. 10 Co 436/2017-511, 10 Co 69/2018, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245 Kč , k rukám JUDr. Tomáše Rybáře, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 22 C 5/2010-457, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 815 740 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výroky III. až IV.), jejichž výši určil usnesením ze dne 19. 12. 2017, č. j. 22 C 5/2010-491.
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 10 Co 436/2017-511, 10 Co 69/2018, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku a) 66 675 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, b) částku 376 431 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, c) částku 111 675 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, d) částku 111 675 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, e) částku 81 675 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že se žaloba co do částky 2 067 609 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), rozhodl o nákladech předchozích řízení (výrok II.), o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Dovolání žalované, které podala výslovně proti části b) výroku I. a „navazujícímu výroku V.“, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, jelikož dovolatelka pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., které cituje, avšak již nikterak nevymezuje, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. V projednávané věci dovolatelka ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neoznačila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena dovolacím soudem. Dovolání žalované je založeno toliko na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem týkajících se především doručení vyúčtování služeb za rok 2004, které však způsobilý dovolací důvod nezakládají.
Pokud jde o sdělení dovolatelky, že dovolání podává i proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (výrok V.), dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu