ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3618.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3618/2019-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobců a) E. Š. , narozené XY, a b) M. Š. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová Chřibská 2, proti žalovanému městu Osečná , se sídlem městského úřadu v Osečné, Svatovítské náměstí 105, IČO 00263061, o zaplacení částky 366 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. května 2018, č. j. 36 Co 273/2017-325, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 53 C 8/2012-301, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 366 500 Kč (výrok I.), i zamítl žalobu, kterou se žalovaný domáhal, aby žalobcům byla uložena povinnost zaplatit mu částku 26 750 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 36 Co 273/2017-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), rozhodl, že ve výroku II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání žalobců Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 -§238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Chtějí-li dovolatelé, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlížejí, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívali dovolatelé), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelé nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatelé pokládají za chybné. V projednávané věci dovolatelé ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neoznačili žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena dovolacím soudem. Dovolání žalobců je založeno toliko na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů (především znaleckých posudků), které však způsobilý dovolací důvod nezakládají.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu