ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4366.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4366/2018-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem Praha 2, Máchova 838/18, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka XY, v konkursu, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ L. Z. a 2/ H. Z. , oběma bytem XY, zastoupeným opatrovníkem Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 1882/12, o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 144/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 58 Co 425/2014-239, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobce (XY, se sídlem XY se domáhal, aby žalovaní vyklidili tam specifikovanou nebytovou jednotku v podobě garáže (dále jen „garáž“), neboť ji užívají – z důvodů uvedených v žalobě – bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. srpna 2014, č. j. 20 C 144/2009-216, zamítl jak návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), tak také žalobu na vyklizení garáže (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.), žalovaným ustanoveného opatrovníka (výrok IV.) a státu (výrok V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 58 Co 425/2014-239, zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I.) a citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovaným povinnost garáž vyklidit a vyklizenou předat žalobci ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.); rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku o nákladech řízení státu (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok IV.) a rozsudek potvrdil ve výroku o odměně opatrovníka žalovaných (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj – s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „XY“), který byl vydán po rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutkově i právně obdobné věci, podané žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaných (dovolatele a dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož podáním ze dne 22. března 2017 (viz č. l. 585 spisu) vzal dovolatel své dovolání zpět, dovolací soud řízení o jeho dovolání zastavil (§243c odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v něm nastolenou otázku – zda výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení odporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) – vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř uplatnila dovolatelka též nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, zda výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení garáže je či není v rozporu s dobrými mravy. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Při posouzení otázky, zda v daném případě (ne)jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů – §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
V rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněném pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133/2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Z uvedených právních názorů následně vycházel v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozhodnutích z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006, z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010. Předestřená rozhodovací praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a z 15. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4907/2014, a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které lze přiměřeně použít i na vyklizení nebytových prostor) se ustálila rovněž v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). V R 15/2015 však Nejvyšší soud také uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka. Nelze opomenout ani další insolvenční souvislosti, zejména okolnost, zda probíhá incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě o vyloučení garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§225 odst. 3 insolvenčního zákona /zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatelka). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku z 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, či usnesení z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4462/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 1637/17).
V projednávané věci jde o obdobu případu řešeného v citovaném usnesení ze dne 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4462/2016. I v souzené věci byl mezi dovolatelem a dovolatelkou na straně jedné a žalobcem (insolvenčním správcem) na straně druhé veden incidenční spor o vyloučení garáže z majetkové podstaty dlužníka (Pražského stavebního bytového družstva), avšak toto řízení bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze 7. května 2012, č. j. 96 ICm 443/2012-43, jež nabylo právní moci dne 31. května 2012. Uplatní se tudíž – jak správně dovodil odvolací soud – nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu ve smyslu ustanovení §225 odst. 3 insolvenčního zákona. Na základě výše uvedených závěrů se tak prosadí práva majetkové podstaty na úkor práv dovolatelů, jelikož pravomocným skončením řízení o vylučovací (excindační) žalobě pozbyli legitimní očekávání, že se právě oni stanou vlastníky garáže. V rámci zpeněžení majetkové podstaty (k němuž lze přikročit v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti soupisu) totiž může být garáž zcizena i jiným osobám než dovolatelům. Nelze tak přisvědčit dovolatelčině názoru, že bylo na místě žalobu na vyklizení garáže zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy; okolnosti svědčící ve prospěch dovolatelů však odůvodňují poskytnutí delší lhůty k vyklizení. I v tomto ohledu pak odvolací soud nepochybil, neboť jím stanovená lhůta šesti měsíců se jeví jako dostatečná. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí je výrazem ustálené soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu