ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4470.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4470/2018-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a/ L. K. , bytem XY, b/ L. C. , bytem XY, c/ H. B. , bytem XY, d/ M. P. , bytem XY, e/ J. B. , bytem XY, f/ P. B. , bytem XY, g/ L. R. , bytem XY, h/ J. Š. , bytem XY, i/ E. P. , bytem XY , j/ D. B. , bytem XY, k/ M. P. , bytem XY, l/ M. J. , zemřelé 25. listopadu 2017, naposledy bytem XY, m/ L. J. , bytem XY, n/ J. N. , bytem XY, o/ E. K. N. , bytem XY, p/ F. H. , bytem XY, q/ K. H. , bytem XY, r/ T. K. , bytem XY, s/ Mgr. M. K. , bytem XY, t/ Z. F. , bytem XY, u/ J. Š. , bytem XY, v/ Z. D. , bytem XY, w/ P. S. , bytem XY, x/ E. S. , bytem XY, z/ D. D. , bytem XY, aa/ FRAHEL – X spol. s r.o. , se sídlem Praha 4 – Kamýk, K hájovně 941/19, IČO: 26122545, ab/ I. I. , bytem XY, ac/ L. K. , bytem XY, ad/ V. H. , bytem XY, ae/ Z. P. , bytem XY, af/ Š. A. , bytem XY, ag/ Bc. M. K. , bytem XY, ah/ P. T. , bytem XY, ai/ J. T. , bytem XY, aj/ J. R. , bytem XY, ak/ J. R. , bytem XY, al/ H. R. , bytem XY, am/ V. T. , bytem XY, an/ Š. T. , bytem XY, ao/ J. P. , bytem XY, ap/ I. P. , bytem XY, a aq/ A. H. , bytem XY, zastoupených, vyjma žalobkyně l/, JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Praha 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10 , se sídlem Praha 10 – Vršovice, Slovinská 597/10, IČO: 48030627, zastoupenému JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 949/32, o zaplacení částky 5.171.049,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 1/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 120/2018-209, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobci (vlastníci tam označených jednotek) se z titulu příspěvků do fondu oprav, které v době od 1. července 2007 do 14. září 2009 zaplatili žalovanému (tehdejšímu správci domu), domáhali zaplacení peněžitých pohledávek v celkové výši 5.171.049,20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Podáním ze dne 29. března 2016 navrhli, aby do řízení na jejich místo vstoupilo Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY (dále též jen „Návrh“ a „procesní nástupce“), s čímž procesní nástupce vyslovil písemný souhlas (viz podání na č. l. 162 a 163 spisu). Návrh odůvodnili tvrzením, že dne 14. března 2016 s ním uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek (dále též jen „Smlouva“), jíž mu postoupili všechny své pohledávky, které jsou předmětem daného řízení.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. července 2016, č. j. 74 Cm 1/2013-173, ve znění opravného usnesení ze dne 1. září 2016, č. j. 74 Cm 1/2013-191, vyhověl Návrhu a rozhodl, že namísto žalobců a/ až aq/ bude v řízení pokračováno s procesním nástupcem.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 120/2018-209, citované usnesení soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že byly splněny předpoklady pro postup podle §107a o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013 (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013“), neboť po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností, o které v řízení jde (dne 14. března 2016 byla uzavřena Smlouva), a žalobci navrhli postup podle §107a o. s. ř., tj. aby na jejich místo vstoupil do řízení procesní nástupce, který se vstupem do řízení na žalující straně vyslovil souhlas.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu, k němuž se prostřednictvím svého advokáta vyjádřil procesní nástupce, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (námitkou, že v odvolacím řízení vystupovala jako žalobkyně též M. J., ačkoli neměla /v jeho průběhu ztratila/ způsobilost být účastnicí řízení) a dále také jinou vadu řízení (námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. K namítané jiné vadě řízení dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítl dovolatel.
Podle §107a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Ve smyslu §107a odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce. Přitom podle §82 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení z 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní závěr, že předmětem řízení o návrhu podle §107a o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013 není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněném pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2004“). K obsahově shodnému závěru dospěl rovněž v usnesení ze 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 62/2004, uveřejněném pod č. C 2433 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž dovodil, že ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 14. září 2011. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak žalobci – s odkazem na Smlouvu uzavřenou dne 14. března 2016 – navrhli, aby do řízení vstoupil na jejich místo procesní nástupce jako postupník pohledávek uplatněných žalobou, přičemž současně prokázali jeho písemný souhlas se vstupem do řízení. Smlouva (o postoupení pohledávek) je přitom právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (srov. opět R 37/2004 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též §1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), a pakliže jí žalobci převedli procesnímu nástupci „své veškeré pohledávky za dlužníkem“ (míněno dovolatelem; srov. č. l. 164 až 167 spisu), je nepochybné, že se týká (rovněž) práv a povinností, o něž v řízení jde (k postoupení souboru pohledávek lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněného pod č. 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 srov. §1887 o. z.). Jestliže za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že byly splněny předpoklady pro postup podle §107a o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, je napadené rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe a nelze ho úspěšně zpochybnit námitkou, že procesní nástupce – v důsledku omezení, které na nabývání majetku společenstvím vlastníků (ve smyslu §1194 a násl. o. z.) klade ustanovení §1195 odst. 1 o. z. – nemohl (platně) nabýt pohledávky, jež jsou předmětem daného řízení, Je tomu tak proto, že pro rozhodnutí o Návrhu je – jak vyplývá z předchozího odstavce – bez právního významu posouzení, zda uplatněné pohledávky byly „platně“ převedeny na procesního nástupce; takové posouzení se vyjádří až v rozhodnutí o věci samé. Zbývá dodat, že jestliže se odvolací soud uvedeným posouzením i přesto částečně zabýval, lze jeho úvahy v tomto směru chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“), na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu