ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4557.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4557/2018-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti povinné euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Babákova 2390/2, IČO 24196819, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, vyklizením nemovitostí, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 4991/2016, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2018, č. j. 16 Co 215/2018-151, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 8. 2018, č. j. 16 Co 215/2018-151, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2018, č. j. 54 EXE 4991/2016-89, kterým zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
Dovolání povinné není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 536/2017 (proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1749/17), ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2511/2017, týkající se typově srovnatelné věci] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitkou, že odvolací soud neměl rozhodovat bez nařízení jednání, jakož i námitkami, jimiž zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (tvrzením, že vyklizované pozemky neužívá), dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu