ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4757.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4757/2018-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. R. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovanému městu Kolín , se sídlem v Kolíně I, Karlovo náměstí 78, zastoupenému JUDr. Borisem Jančákem, advokátem se sídlem v Kolíně, Mostní 77, o určení, že žalobce je nájemcem hrobového místa, ev. že mu svědčí užívací právo k hrobovému místu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 31/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 27 Co 67/2018-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Olgy Růžičkové, advokátky se sídlem Teplice, Dubská 390/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2018, č. j. 27 Co 67/2018-136, rozsudek Okresního soudu v Kolíně (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2017, č. j. 12 C 31/2017-48, změnil v zamítavém výroku II. tak, že určil, že žalobci svědčí užívací právo k „hrobovému místu č. XY a XY v oddělení III. na centrálním hřbitově XY“ – dále jen „hrobové místo“ (výrok I. – dále jen „měnící výrok I.“), a potvrdil v zamítavém výroku I. ve správném znění, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je nájemcem hrobového místa (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť nastolená otázka naplněnosti předpokladů pro zánik práva užívat hrobové místo podle §29 odst. 4 písm. a/ zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví“), byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
Podle §29 odst. 4 písm. a/ zákona o pohřebnictví je do 2 let po nabytí účinnosti tohoto zákona provozovatel pohřebiště povinen předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, pokud takové smlouvy již nejsou uzavřeny písemně. V případě, že dosavadní uživatel hrobového místa není znám nebo není známa jeho adresa nebo adresa jeho právních nástupců a návrh nájemní smlouvy mu proto není možno doručit, je provozovatel pohřebiště povinen nejpozději do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti zveřejnit výzvu k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu a místo (adresu), na něž se má dosavadní uživatel nebo jeho právní nástupce obrátit, spolu s upozorněním, že pokud nebude nájemní smlouva uzavřena do 30 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadní užívací právo k hrobovému místu zanikne. Podle §29 odst. 4 písm. b/ zákona o pohřebnictví, v případě, že dosavadní uživatel hrobového místa odmítne uzavřít nájemní smlouvu nebo pokud k uzavření nájemní smlouvy nedojde z důvodu jeho nečinnosti, jeho dosavadní právo k užívání hrobového místa zanikne po uplynutí 6 měsíců ode dne odmítnutí uzavřít nájemní smlouvu nebo po uplynutí 6 měsíců ode dne, kdy mu byl doručen návrh smlouvy o nájmu hrobového místa.
Otázkou vymezení předpokladů pro zánik práva užívat hrobové místo (práva vzniklého propůjčením hrobového místa ve smyslu §20 odst. 1 vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví /v dřívější době viz §21 vyhlášky č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví/) podle §29 odst. 4 písm. a/ zákona o pohřebnictví se Nejvyšší soud výslovně zabýval v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4224/2009. V tomto směru v něm především dovodil, že v případě, kdy dosavadní uživatelé hrobových míst nejsou známi nebo není známa jejich adresa, předpokladem zániku práva užívat hrobové místo podle tohoto ustanovení mimo jiné je, aby provozovatel pohřebiště učinil řádnou, tj. zákonu odpovídající výzvu těmto uživatelům k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu. Zákon stanoví, aby taková výzva byla zveřejněna na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti. Nestačí, je-li výzva vyvěšena jinde, tedy i na úřední desce obecního úřadu. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – i v poměrech souzené věci a na jejich podporu současně odkazuje na obsáhlé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. Naproti tomu pokládá za nepřípadný dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 983/2007 (dále jen „citovaný rozsudek“). V citovaném rozsudku totiž dovolací soud – na základě jiného skutkového terénu – přezkoumával správnost právních názorů, že právo, které počínaje dnem 12. října 1997 svědčilo účastnicím dotčeného řízení k tam specifikovanému hrobovému místu, bylo svou povahou právem užívání (resp. „propůjčení“) hrobového místa a nikoli právem nájmu, a že nájemní smlouva uzavřená mezi provozovatelem pohřebiště a jednou z účastnic (žalovanou) nebyla neplatná pro rozpor se zákonem o pohřebnictví. Otázka vymezení předpokladů pro zánik práva užívat hrobové místo podle §29 odst. 4 písm. a/ zákona o pohřebnictví však předmětem dovolacího řízení – oproti věci řešené Nejvyšším soudem ve shora uvedeném rozsudku z 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 – učiněna nebyla a nic na tom nemůže změnit pouhá „letmá“ zmínka, obsažená v citovaném rozsudku, o zániku práva užívání hrobového místa druhé účastnice (žalobkyně) poté, co s ní v zákonem stanovené třicetiměsíční lhůtě nebyla uzavřena nájemní smlouva. Zbývá dodat, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani to, že nerespektoval – kromě citovaného rozsudku – ani usnesení Ústavního soudu ze dne 21. července 2011, sp. zn. III. ÚS 3170/10, neboť i v této věci – na rozdíl od projednávané věci – šlo o jinou skutkovou situaci a z toho vyplývající jiné právní závěry; navíc usnesení Ústavního soudu nejsou obecně závazná a zpravidla ani precedenčně významná (srov. nálezy Ústavního soudu z 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a z 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci dovolatel – ač poučen odvolacím soudem podle §118a o.s.ř. – ani netvrdil (natož prokázal), že by buď on nebo předchozí provozovatel pohřebiště, na němž se nachází hrobové místo, po nabytí účinnosti zákona o pohřebnictví (tj. po 1. lednu 2002), v zákonem stanovené lhůtě (tj. do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona o pohřebnictví) nebo i později (do současné doby) doručil žalobci (uživateli hrobového místa) písemný návrh na uzavření nájemní smlouvy k hrobovému místu, ani že by postupem podle §29 odst. 4 písm. a/ zákona o pohřebnictví zveřejnil na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti (řádnou) výzvu k uzavření takové nájemní smlouvy. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že žalobci nezaniklo užívací právo k hrobovému místu (tj. nepřestal být jeho uživatelem) jen proto, že s dovolatelem, resp. předchozím provozovatelem pohřebiště, neuzavřel do 30. června 2004 smlouvu o nájmu hrobového místa, lze jeho rozhodnutí v tomto směru pokládat za souladné s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu; navíc tento názor v podstatně vyšší míře respektuje i pietu, kterou si věc tohoto charakteru zaslouží.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že jeho dovolání směřuje i proti výrokům III. a IV. napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že proti citovaným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.). Kromě toho však nelze ani opomenout, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 30. září 2017 není přípustné dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 5. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu