ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2426.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2426/2018-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce A. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, PSČ 700 30, proti žalované S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, PSČ 703 00, o zaplacení 666.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 50/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 221/2017-224, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 221/2017-224, v druhém a třetím výroku a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, č. j. 42 Cm 50/2014-148, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 42 Cm 50/2014-148, zamítl žalobu o zaplacení 666.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce byl dne 2. 5. 2012 jmenován členem představenstva žalované (dále též jen „společnost“).
2) Dne 2. 5. 2012 společnost se žalobcem uzavřela smlouvu o výkonu funkce, z níž se (mimo jiné) podávalo, že v případě odvolání žalobce z funkce před uplynutím jeho funkčního období žalobci náleží „odchodné“ (peněžité vyrovnání) ve výši odpovídající celkové roční odměně poskytované členovi představenstva, tj. 666.000 Kč (12krát 55.500 Kč) [dále jen „odchodné“].
3) Žalobce byl z funkce člena představenstva odvolán dne 20. 3. 2013.
4) Jediný akcionář S. při výkonu působnosti valné hromady rozhodl dne 8. 7. 2013 a 10. 7. 2013, že odměna žalobce coby bývalého místopředsedy představenstva společnosti za roky 2008 až 2012 činí 0 Kč. Usnesením ze dne 8. 7. 2013 jediný akcionář v působnosti valné hromady dále rozhodl, že výše odchodného žalobce činí 0 Kč.
5) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 24 Cm 4/2015-145, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 136/2016-304, ve znění usnesení ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 136/2016-302, uložil žalobci (v daném řízení v postavení druhého žalovaného) povinnost zaplatit společnosti 670.000 Kč s příslušenstvím (z čehož 200.000 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s W. D.), a to z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti žalobce coby člena statutárního orgánu společnosti jednat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře. Uvedené porušení spočívalo v tom, že žalobce uzavřel jménem společnosti smlouvy o reklamě č. 70/2013 a č. 105/2012, na jejichž základě vyplatil z majetku společnosti 670.000 Kč oproti poskytnutí plnění - umístění reklam ve sportovním areálu města XY, přestože právo umísťovat v areálu bezplatně svá reklamní návěstí plynulo společnosti již ze smlouvy o pronájmu sportoviště ze dne 13. 12. 2005 (dále též jen „řízení o náhradu škody“).
6) Žalobce dne 6. 8. 2013 vyzval společnost k zaplacení částky 666.000 Kč představující odchodné podle smlouvy o výkonu funkce.
7) Společnost na výzvu žalobce reagovala dopisem ze dne 15. 8. 2013, v němž vyplacení odchodného odmítla s poukazem na §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na žalobcova opakovaná zaviněná porušení jeho právních povinností.
[3] Soud prvního stupně uzavřel, že podle §66 odst. 3 obch. zák. společnost plnění přiznané členu svého orgánu ve smlouvě o výkonu funkce nevyplatí, pokud jeho činnost vedla ke zhoršení hospodářských výsledků společnosti, nebo v případě, že člen orgánu z nedbalosti či úmyslu porušil povinnosti stanovené pro výkon funkce. Z gramatického výkladu uvedeného ustanovení plyne, že jde o dva samostatné (alternativní) předpoklady odepření plnění: poruší-li člen statutárního orgánu zaviněně své povinnosti, společnost mu plnění nemusí poskytnout, aniž by jeho činnost vedla ke zhoršení hospodářských výsledků společnosti. Podle soudu však v projednávané věci byly naplněny obě hypotézy §66 odst. 3 obch. zák., neboť způsobení škody ve výši 670.000 Kč na majetku společnosti žalobcem nepochybně vedlo ke zhoršení jejích hospodářských výsledků, a to v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře. Společnost proto postupovala v souladu se zákonem, když žalobci odchodné nevyplatila.
[4] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem rozhodl tak, že se řízení nepřerušuje (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[5] Odvolací soud k námitce neprovedení důkazů navržených žalobcem k prokázání tvrzení, že žalobce v mnoha jiných případech s péčí řádného hospodáře jednal, uvedl, že takové skutečnosti by nebyly pro projednávanou věc rozhodné a jejich prokázání by nemohlo přivodit pro žalobce příznivý výsledek sporu. Ustanovení §66 odst. 3 obch. zák. totiž nepodmiňuje vznik práva společnosti odepřít plnění členovi svého statutárního orgánu četností porušení povinností v souvislosti s výkonem funkce. K tomu postačuje jediné porušení, jež bylo v řízení prokázáno. Nadto podmínka zjištění porušení povinnosti není vázána na nepříznivé hospodářské výsledky společnosti, neboť představuje samostatný důvod nevyplacení plnění, a proto nebylo podle odvolacího soudu povinností soudu prvního stupně za popsaného skutkového stavu zabývat se vlivem výkonu funkce žalobce na hospodářské výsledky společnosti.
[6] S ohledem na shora uvedené odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož byl postup společnosti v souladu se zákonem. Na posouzení věci přitom dle názoru odvolacího soudu nemá vliv, který orgán společnosti o nevyplacení odchodného rozhodl a jakým způsobem, jestliže z rozhodnutí jednoznačně vyplývá jeho důsledek, jímž je skutečnost, že odchodné nebude vyplaceno. Dotčený člen orgánu společnosti totiž pozbývá nároku na plnění samotným porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
[7] Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení více (níže vymezených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
[8] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[9] Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „pokud jde o obsahové posouzení institutu povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře“. Dovolatel cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a argumentuje ve prospěch závěru, že svou povinnost řádné péče neporušil.
[10] Odvolací soud se dle názoru dovolatele dále odchýlil od zavedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o tom, že jsou smlouvy závazné, není možné je jednostranně měnit (nevyplývá-li tato možnost ze zákona či smluvního ujednání) a mají se plnit, a to tím, že aproboval postup jediného akcionáře jednajícího v působnosti valné hromady společnosti, jenž svým rozhodnutím ze dne 8. 7. 2013 nepřípustně jednostranně změnil smlouvu o výkonu funkce nahrazením sjednané výše odchodného částkou 0 Kč. Jediným v úvahu přicházejícím správným postupem by podle dovolatele bylo rozhodnutí o tom, že sjednané odchodné vyplaceno nebude, protože pro jeho vyplacení nejsou splněny zákonné podmínky.
[11] Jako v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatel (obsahově) vymezuje otázku, zda již jen samotná existence zaviněného porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce zakládá právo společnosti odepřít podle §66 odst. 3 věty druhé obch. zák. členu statutárního orgánu jakékoli plnění ze smlouvy o výkonu funkce v libovolné výši, bez ohledu na další okolnosti případu (předkládá tedy Nejvyššímu soudu otázku přiměřeného užití práva společnosti odepřít plnění podle citovaného ustanovení).
[12] Dovolatel má za to, že společnost může takto odepřít pouze plnění poskytovaná v konkrétním roce (či jiném časovém úseku), ve kterém došlo k porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Za nepřípustný považuje postup žalované, jež v jiných řízeních na základě citovaného ustanovení vymáhá po dovolateli zpět odměnu již poskytnutou v letech 2008 až 2013, ačkoli šlo o jediný zdroj jeho živobytí. Odepření odchodného v projednávané věci dovolatel považuje za nepřiměřené s ohledem na další skutkové okolnosti věci, kterými se však soudy vůbec nezabývaly (např. rozsahem dovolatelem údajně způsobené škody ve vztahu k obratu společnosti, skutečností, že k tvrzenému porušení povinnosti mělo dojít v roce předcházejícím roku, za nějž dovolateli vznikl nárok na odepřené plnění). S uvedenou námitkou se soudy obou stupňů nijak nevypořádaly. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatele plyne - dle něj nepřípustný - závěr, že statutárnímu orgánu je možné odepřít jakékoli plnění (odměnu, odchodné apod.) dle §66 odst. 3 obch. zák. za jakékoli časové období v plné výši, pokud (byť jen jednou) při výkonu své funkce porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
[13] A konečně, dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil procesní otázku výkladu §121 o. s. ř., když označil za správný postup soudu prvního stupně, jenž činil skutková zjištění tak, že konstatoval, že je mu z jeho vlastní činnosti znám obsahu spisu vedeného v řízení o náhradu škody, ačkoli šlo o řízení vedené jiným samosoudcem. Dle názoru dovolatele nadto nelze dokazování toho, zda porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nahrazovat převzetím skutkových zjištění z jiných spisů. Obdobně dle jeho názoru rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 433/10, když uzavřel, že informace vedené v obchodním rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z úřední činnosti.
[14] Otázka, zda žalobce porušil povinnost péče řádného hospodáře, není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že v projednávané věci jsou soudy vázány závěry pravomocných rozhodnutí přijatých v řízení o náhradu škody, vedeném proti žalobci, podle nichž žalobce svým jednáním povinnost řádného výkonu funkce statutárního orgánu porušil; tyto závěry (po podání dovolání v projednávané věci) Nejvyšší soud shledal souladnými se svou ustálenou rozhodovací praxí v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2265/2017.
[15] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka porušení zásady pacta sunt servanda jednostrannou změnou smlouvy o výkonu funkce společností, neboť její posouzení není pro projednávanou věc významné. Ustanovení §66 odst. 3 věty druhé obch. zák. neurčuje žádné formální předpoklady realizace práva společnosti odepřít plnění podle citovaného ustanovení. K účinnému odepření plnění tak postačí jakýkoli úkon, z něhož bude uplatnění tohoto práva zřejmé (v projednávané věci jím byl dopis společnosti ze dne 15. 8. 2013, v němž společnost odmítla vyplatit dovolateli odchodné a uvedla důvody, proč tak neučiní).
[16] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení otázky přiměřeného užití práva společnosti odepřít plnění členu svého orgánu podle §66 odst. 3 věty druhé obch. zák., kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[17] Dovolání je i důvodné.
[18] Z §66 odst. 3 obch. zák. se podává, že jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
[19] V rozsudku ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že poruší-li člen orgánu zaviněně své povinnosti při výkonu funkce, vzniká společnosti právo neposkytnout mu plnění za výkon funkce. Nicméně z principu proporcionality vyplývá, že podle §66 odst. 3 in fine obch. zák. může společnost odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti považovat za přiměřený. Řečené znamená, že výše plnění, jež společnost může podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění, celkové odměně a ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s výkonem funkce, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby neposkytnutí odměny (či jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu.
[20] Odvolací soud se v projednávané věci otázkou přiměřenosti (rozsahu) odmítnutí plnění nijak nezabýval. Naopak nesprávně uzavřel, že jediné porušení povinnosti péče řádného hospodáře dovolatelem postačí bez dalšího ke vzniku práva společnosti odepřít mu plnění, resp. že mu právo na plnění zaniká samotným zaviněným porušením právní povinnosti. Ve světle výše uvedených judikatorních závěrů se však měl zabývat dalšími skutkovými okolnostmi projednávané věci (např. i tím, zda žalobce společnosti uhradil jím způsobenou škodu) a posoudit přiměřenost jednání společnosti. Jelikož tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
[21] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se z důvodu hospodárnosti řízení zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[22] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu