ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3185.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 3185/2019-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele O. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, PSČ 186 00, za účasti M. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, PSČ 101 00, o zaplacení 1.265.584,58 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 175/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Cmo 286/2017, 7 Cmo 287/2017-818, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit M. D. na náhradu nákladů dovolacího řízení 16.552,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] V projednávané věci se navrhovatel po M. D. domáhal náhrady škody (ušlého zisku), spočívající v tom, že v důsledku opožděné úhrady ceny za převod části obchodního podílu v E. nemohl dlužné finanční prostředky využít k financování společnosti A. (dále jen „společnost“), čímž došlo ke snížení předpokládaného zisku společnosti a přeneseně i ke snížení hodnoty obchodního podílu navrhovatele ve společnosti.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 11 Cm 175/2004-774, doplněným usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 11 Cm 175/2004-784 (dále jen „doplňující usnesení“), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2017, č. j. 11 Cm 175/2004-795 (dále společně jen „rozsudek soudu prvního stupně“):
1) uložil M. D., aby navrhovateli zaplatil 772.358 Kč (výrok I.),
2) zamítl návrh, aby byla M. D. uložena povinnost zaplatit navrhovateli 493.226,58 Kč, a
3) rozhodl o nákladech řízení (výrok III., resp. výrok I. a II. doplňujícího usnesení).
[3] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl:
1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. 11 Cm 175/2004-86, (částečně) zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2008, č. j. 7 Cmo 482/2007-136, a
2) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, č. j. 11 Cm 175/2004-200, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Cmo 182/2010-225.
[4] K odvoláním obou účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Cmo 286/2017, 7 Cmo 287/2017-818:
1) potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh, aby byla M. D. uložena povinnost zaplatit navrhovateli 772.358 Kč (první výrok), a
2) rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
[5] Navrhovatel podal proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] V části, v níž směřuje proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[7] Přípustnost dovolání nezakládá ani část dovolání směřující proti prvnímu (zčásti potvrzujícímu a zčásti měnícímu) výroku usnesení odvolacího soudu.
[8] Poukazuje-li totiž dovolatel (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016) na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování tzv. reflexní škody, přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[9] Závěr odvolacího soudu totiž není vystavěn pouze na úvaze, podle níž „ušlý zisk společnosti není bez dalšího ušlým ziskem jejích společníků“ (tedy že společník společnosti není „z důvodu účasti ve společnosti“ podnikatelem, z pozice společníka „nerealizuje obchody společnosti“ a ani společnost „nerealizuje obchody na účast svých společníků“), nýbrž – a to především – na závěru, že nebyl prokázán „žádný pravidelný běh věcí, při kterém by navrhovatel mohl dosáhnout jím tvrzeného majetkového prospěchu (zisku).“
[10] K tomu je třeba dodat, že závěr o absenci příčinné souvislosti mezi opožděnou úhradou ceny za převod části obchodního podílu v E. a „ušlým ziskem“ dovolatele (který měl spočívat ve snížení hodnoty obchodního podílu společnosti) dovolatel nenapadá, a tak jej dovolacímu přezkumu neotevírá.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání navrhovatele odmítnuto a M. D. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[12] Ty sestávají z odměny zástupce M. D. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 21. 8. 2019) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 13.380 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 872,80 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal M. D. k tíži navrhovatele celkem 16.552,80 Kč.
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu