ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3482.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3482/2017-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Fyrbachem, LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, PSČ 602 00, proti žalované Saxo Bank A/S , se sídlem v Hellerupu, Philip Heymans Allé 15, 2900, Dánské království, reg. číslo 15731249, podnikající v České republice prostřednictvím Saxo Bank A/S, organizační složky, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, identifikační číslo 28949587, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, o zaplacení 103.133,631 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 182/2015, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 5 Cmo 310/2016-135, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 7. 2015 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 103.133,631 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené žalovanou porušením smluvních povinností při obchodování s měnovými páry.
[2] Žalovaná vznesla (současně s prvním úkonem – odporem proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 56 Cm 182/2015-28, a následně rovněž ve vyjádření k žalobě) námitku nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze, namítajíc, že mezi žalobcem a žalovanou byla sjednána prorogační doložka určující příslušnost dánského soudu Maritime & Commercial Court of Copenhagen (dále též jen „dánský soud“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 56 Cm 182/2015-107, rozhodl, že řízení se z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci nezastavuje (výrok. I.) a že se řízení k návrhu žalované nepřerušuje (výrok II.).
[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalobce je státním občanem České republiky s trvalým bydlištěm v České republice.
2/ Žalovaná má sídlo v Dánském království a v České republice má umístěnou organizační složku.
3/ Žalobce zaslal žalované dne 21. 7. 2013 elektronickou formulářovou žádost o založení investičního účtu pro obchodování s měnovými páry prostřednictvím elektronické platformy SAXOTRADER provozované žalovanou.
4/ Za účelem dokončení nastavení účtu byl žalobce e-mailem v českém jazyce ze dne 22. 7. 2013 vyzván žalovanou k potvrzení osobních údajů, k přijetí všeobecných obchodních podmínek, k prohlášení o přiznání rizika u komplexních produktů, k přijetí podmínek pro obchodování s cennými papíry, obchodních podmínek pro správu svěřeného majetku a obchodních podmínek pro mezinárodní převod finančních prostředků.
5/ Smlouva mezi žalobcem a žalovanou o investici do měnového páru na prodej EUR/CHF nebyla uzavřena v písemné formě.
6/ Všeobecné obchodní podmínky obsahují v článku 29. 2. prorogační doložku, která pro spory týkající se smlouvy určuje příslušnost dánského soudu.
[5] Na takto ustaveném základě soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti námitky žalované o nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů je rozhodující úprava obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), jež nabylo účinnosti dne 10. 1. 2015, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno dne 22. 7. 2015. Česká republika a Dánské království jsou členy Evropské unie. Dánské království pak v souladu s článkem 3 odst. 2 Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 19. 10. 2005 oznámilo dopisem ze dne 20. 12. 2012 Komisi své rozhodnutí obsah nařízení Brusel I bis provést. Nařízení Brusel I bis se proto ve vztazích mezi Evropskou unií a Dánským královstvím uplatňuje.
[6] Soud konstatoval, že příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je upravena v oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Pojem spotřebitel je třeba vykládat v souladu s článkem 2 písm. a) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.
[7] Soud uzavřel, že na žalobce je třeba hledět jako na spotřebitele, neboť při realizaci obchodů s měnovými páry zcela zjevně nejednal v rámci obchodní či výrobní činnosti nebo povolání, otevření účtu nesouvisí s jeho tehdejší profesí auditora, nyní úvěrového analytika, po celou dobu trvání smluvního vztahu byl významně slabší stranou, nepodniká, nemá žádné příjmy z podnikání ani živnostenské oprávnění a při investování na finančním trhu prostřednictvím žalované vykonával správu vlastního majetku. Profesionálem v předmětném smluvním vztahu je žalovaná, která je bankou, v České republice podniká prostřednictvím své organizační složky podle článku 17 odst. 2 nařízení Brusel I bis a zaměřuje svou investiční činnost na území České republiky na profesionálním základě za účelem dosažení zisku.
[8] Soud dospěl k závěru, podle něhož mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je dána, neboť žalobce v souladu s článkem 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis podal žalobu u soudu místa, kde má bydliště.
[9] Nedůvodnou shledal soud prvního stupně námitku žalované, podle které je v souladu s článkem 25 nařízení Brusel I bis dána pravomoc dánského soudu, neboť ta je založena prorogační doložkou sjednanou v článku 29. 2. všeobecných obchodních podmínek. Soud uvedl, že mezi žalobcem a žalovanou byly platně sjednány všeobecné obchodní podmínky, avšak ve spotřebitelských věcech lze platně uzavřít prorogační doložku pouze za podmínek uvedených v článku 19 nařízení Brusel I bis. V projednávané věci se však o žádný z případů předvídaných v uvedeném ustanovení nejedná, prorogační doložka je proto neplatná.
[10] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[11] Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že žalobce nakupoval cizí měny za své osobní úspory za účelem osobní potřeby, fakticky se tak jednalo o správu vlastního majetku. Při snaze o zhodnocení osobních úspor za účelem uspokojení osobních potřeb není podle odvolacího soudu důvod rozlišovat mezi účastí v systému penzijního připojištění, investováním do podílových fondů, investičních certifikátů, komodit, nemovitostí či akcií a investováním do měnových párů.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva (uvedených níže pod písmeny a/ až e/), které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a otázek procesního práva (uvedených níže pod písmeny f/ a g/), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
[13] Jde o otázky:
a/ Je měnový kurz investičním nástrojem dle §3 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále též jen „zákon“)?
b/ Je obchodování s měnovými kurzy prováděné fyzickou osobou na vlastní účet tzv. hlavní investiční službou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona?
c/ Je účast fyzické osoby v systému penzijního připojištění obchodováním s investičními nástroji dle zákona?
d/ Má fyzická osoba, která na svůj účet samostatně a pravidelně provádí obchody s investičními nástroji jako hlavní investiční službu dle zákona, postavení spotřebitele ve smyslu Nařízení Brusel I bis?
e/ Má fyzická osoba, která na svůj účet samostatně a pravidelně provádí obchody s investičními nástroji za účelem dosažení zisku, postavení spotřebitele ve smyslu nařízení Brusel I bis, pokud obchody provádí za své osobní úspory a za účelem zajištění osobních potřeb?
f/ Má odvolací soud povinnost odůvodnit, proč na daný případ neaplikoval soudní rozhodnutí, na která žalovaná odkazovala ve svých vyjádřeních?
g/ Byl soud prvního stupně povinen doručit žalované repliku žalobce k vyjádření žalované?
[14] Dovolatelka má za to, že žalobce nelze považovat za spotřebitele, neboť jeho obchody jsou činností podnikatelskou.
[15] Podle přesvědčení dovolatelky měly být obchody prováděné žalobcem odvolacím soudem správně posouzeny jako obchody s investičními nástroji podle §3 odst. 1 písm. c) zákona. Obchodování s investičními nástroji na vlastní účet je podle §4 odst. 2 písm. c) zákona hlavní investiční službou, a to i v situaci, kdy se nejedná o poskytování služby třetím osobám, ale o správu vlastního majetku. Podle §4 zákona jsou investiční služby poskytovány podnikatelsky a podle dovolatelky mají již ze zákona podnikatelský charakter, což potvrzuje i komentář k zákonu, podle něhož „v tomto odstavci je zaveden pojem investičních služeb především jako právní institut, který je charakterizován jednak určitým faktickým obsahem – konkrétními činnostmi, jednak znakem podnikatelského výkonu předmětných činností“.
[16] Dovolatelka argumentuje rovněž tím, že žalobce v letech 2013 až 2015 realizoval obchody v obratu cca 16,8 milionů EUR, jednal samostatně za účelem dosažení zisku, prováděl operace se značným rizikem a mohl používat tzv. pákový efekt, který mohl výrazně zvýšit zisk nebo ztrátu. Skutečnost, že žalobce k obchodování s investičními nástroji použil vlastní úspory, není podle dovolatelky rozhodná.
[17] Dovolatelka dále namítá, že hlavní investiční službu spočívající v obchodování s investičními nástroji na vlastní účet nelze směšovat například s účastí v penzijním připojištění, v němž zákazník pouze uzavře smlouvu, zadá trvalý příkaz, nemůže ovlivnit výnosnost zvoleného produktu a vystupuje tak do značné míry pasivně. Oproti tomu v případě obchodování s investičními nástroji prostřednictvím obchodní platformy žalované se sám žalobce rozhoduje, do kterých nástrojů bude investovat, v jaké výši a z jakých produktů sestaví své portfolio obchodů, a své peněžní prostředky aktivně obhospodařuje.
[18] Dovolatelka v dovolání odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“). V souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl. , se ustanovení nařízení Brusel I bis o příslušnosti u spotřebitelských smluv vztahují pouze na takové vztahy, jejichž předmětem je činnost stojící zcela mimo podnikatelský účel, specifická ochrana je bezdůvodná u smluv uzavřených pro obchodní nebo profesionální aktivity, i pokud jsou plánovány pouze do budoucna. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , dále uvádí, že definice spotřebitelské smlouvy musí být vykládána restriktivně, neboť představuje odchylku od obecného pravidla příslušnosti. Dovolatelka má za to, že obchodování s investičními nástroji spadá pod profesi auditora/úvěrového analytika, který si jako finanční odborník musí být vědom principů obchodování s investičními nástroji. Podmínky stanovené v článku 17 nařízení Brusel I bis tudíž nejsou splněny.
[19] Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nedostatečně vypořádal s jí uváděnou judikaturou Soudního dvora a pouze uvedl, že „rozhodnutí uvedená žalovaným ve vyjádření ze dne 15. 12. 2015 pro daný případ relevantní nejsou“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu však plyne, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se soud s těmito názory argumentačně vypořádat a vysvětlit, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní.
[20] Dovolatelka, odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2404/12, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 639/06), dále namítá, že nedoručení repliky žalobce k jejímu vyjádření je vadou řízení a zakládá důvod pro zrušení rozhodnutí.
[21] Dovolatelka v dovolání zároveň požádala Nejvyšší soud o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru ohledně výkladu pojmu spotřebitel ve smyslu článku 17 nařízení Brusel I bis, a to:
1/ Je třeba pojem spotřebitel ve smyslu článku 17 nařízení Brusel I bis vykládat tak, že zahrnuje i fyzickou osobu obchodující soustavně, samostatně a za účelem dosažení zisku s rizikovými investičními nástroji prostřednictvím obchodní platformy provozované třetí stranou?
2/ Je obchodování s investičními nástroji ze strany žalobce, který je auditorem/úvěrovým analytikem, považováno za činnost vykonávanou v rámci profese žalobce, tj. mimo rámec článku 17 nařízení Brusel I bis?
[22] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[23] Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl.
[24] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[25] Právní otázky formulované dovolatelkou pod písmeny a/ až c/ nečiní dovolání přípustným, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[26] Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřených otázek uvedených shora pod písmeny d/ a e/, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení těchto otázek závisí a jde o otázky v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešené.
[27] Dovolání není důvodné.
[28] Nejvyšší soud se (z důvodů shora uvedených) ztotožňuje se závěrem soudů, podle něhož pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu věc projednat a rozhodnout je nutno posoudit podle nařízení Brusel I bis. Tento závěr ostatně ani dovolatelka nenapadá.
[29] Podle článku 17 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7:
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností (odstavec 1).
Nemá-li smluvní partner spotřebitele bydliště v některém členském státě, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště v tomto členském státě (odstavec 2). Tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (odstavec 3).
[30] Podle článku 18 nařízení Brusel I bis spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel (odstavec 1). Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (odstavec 2). Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba (odstavec 3).
[31] Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou:
1) uzavřenou po vzniku sporu;
2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo
3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.
[32] Podle článku 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23, nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost.
[33] Podle článku 63 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí „bydlištěm“ místo, kde mají své:
a) sídlo,
b) ústředí, nebo
c) hlavní provozovnu.
[34] Podle článku 267 Smlouvy o fungování evropské unie má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.
[35] Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci.
[36] Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità („ CILFIT “), v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ),
III. jediné správné použití práva Evropské unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru.
[37] Za situace, kdy je výklad pojmu spotřebitel v článku 17 nařízení Brusel I bis právně významný pro řešení daného případu, je třeba nejprve posoudit, zda existuje k dané otázce judikatura Soudního dvora, tj. zda se jedná o acte éclairé.
[38] Odpověď na shora předestřené otázky pod písmeny d/ a e/ je zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé . Z tohoto důvodu Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru.
[39] Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že:
1/ Pravidla o příslušnosti soudů odchylující se od obecné zásady vyjádřené v článku 2 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968, o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Bruselská úmluva“), musí být vykládána restriktivně, v tom smyslu, že nemohou vést k výkladu jdoucímu nad rámec případů výslovně upravených uvedenou úmluvou (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , bod 32).
2/ Účelem zvláštního režimu zavedeného ustanoveními Bruselské úmluvy o příslušnosti v oblasti smluv uzavřených spotřebiteli je zajistit odpovídající ochranu spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, než její profesionální smluvní partner (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi , bod 33).
3/ Zvláštní pravidla o příslušnosti se v zásadě použijí pouze v případě, kdy účel smlouvy uzavřené mezi stranami spočívá v jiném než podnikatelském využití dotyčného zboží nebo služby (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , bod 37).
4/ Pojmy používané Bruselskou úmluvou, mezi něž náleží zejména pojem spotřebitel, musí být vykládány autonomně, s odvoláním především na systém a cíle uvedené úmluvy, za účelem zajistit její jednotné použití ve všech smluvních státech (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , bod 31).
5/ Pojem spotřebitel v Bruselské úmluvě musí být vykládán restriktivně s odvoláním na postavení této osoby v určité smlouvě, s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli na subjektivní postavení této osoby, přičemž jedna a tatáž osoba může být pokládána za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí. Soudní dvůr z toho dovozuje, že pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoli činnost a účel podnikatelského druhu a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby soukromé spotřeby jednotlivce, se vztahuje zvláštní režim stanovený Bruselskou úmluvou v oblasti ochrany spotřebitele považované za slabou, zatímco taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je podnikatelská činnost (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , bod 36).
6/ Pojem spotřebitel je definován jako protiklad pojmu hospodářský subjekt a nezávisí na znalostech a informacích, které má dotčená osoba skutečně k dispozici; odbornost, kterou tato osoba může získat v oblasti uvedených služeb, ji nemohou zbavit postavení spotřebitele ve smyslu článku 15 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, publikované v Úředním věstníku Evropské unie L 12/1 ze dne 16. 1. 2001 (dále též jen „nařízení Brusel I“) [rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 2018, ve věci C-498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited , bod 39].
7/ Soud vezme v úvahu veškeré relevantní skutkové poznatky objektivně vyplývající ze spisu, není naopak třeba přihlížet k okolnostem nebo skutečnostem, o nichž mohl smluvní partner vědět při uzavření smlouvy, ledaže se osoba, jež se dovolává postavení spotřebitele, chovala takovým způsobem, že mohla u druhé smluvní strany oprávněně vyvolat dojem, že jedná za podnikatelským účelem (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG , bod 54).
8/ Článek 15 odst. 1 nařízení Brusel I se použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky: zaprvé má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí spadá takováto smlouva do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) uvedeného článku 15. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně, takže není-li některá z oněch tří podmínek splněna, příslušnost nemůže být určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi , bod 30).
9/ V rozsahu, v němž nařízení Brusel I nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy Bruselskou úmluvu, platí výklad ustanovení uvedené úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení uvedeného nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi , bod 27).
[40] Závěry formulované Soudním dvorem ve vztahu k Bruselské úmluvě a k nařízení Brusel I jsou použitelné i ve vztahu k nařízení Brusel I bis. Článek 17 nařízení Brusel I bis je totiž identický s článkem 15 nařízení Brusel I a, ačkoli tyto články nejsou ve všech bodech totožné se zněním článku 13 prvního pododstavce Bruselské úmluvy, týkají se tyto změny podmínek použití, jež musí spotřebitelské smlouvy splňovat, a nikoli definice pojmu spotřebitel.
[41] V souladu s judikaturou Soudního dvora je v poměrech projednávané věci nutné považovat žalobce za spotřebitele, neboť ze skutkových zjištění soudů se podává, že uzavřel smlouvu s dovolatelkou s jediným cílem – zhodnotit úspory k uspokojení vlastních soukromých potřeb. Tato skutečnost přitom postačuje k tomu, aby založila jeho postavení spotřebitele, když z obsahu spisu se současně nepodává, že by se žalobce vůči dovolatelce choval způsobem, jenž by u ní mohl oprávněně vyvolat dojem, že jedná za podnikatelským účelem. Výše, jakož i původ investovaných finančních prostředků, obrat, druh investičního nástroje či skutečnost, že jde o vysoce spekulativní obchody s rizikem ztráty a že záměrem je dosažení zisku, jsou pro posouzení postavení žalobce jako spotřebitele nerozhodné.
[42] Žalobce neztrácí postavení spotřebitele, ani pokud má odborné znalosti nebo zkušenosti s obchodováním s měnovými páry. Tato skutečnost neumožňuje uzavřít, že není vůči dovolatelce slabší stranou. Nerovné postavení, v němž se žalobce jako spotřebitel nachází a kterému má čelit zvláštní režim ochrany založený nařízením Brusel I bis, se posuzuje jak z hlediska úrovně informovanosti, tak i vyjednávací síly. Žalobce byl přitom nucen přistoupit na smluvní podmínky předem vyhotovené dovolatelkou, aniž mohl jakkoli ovlivnit jejich obsah.
[43] Ve světle výše uvedeného lze uzavřít, že žalobce je spotřebitel, a je-li současně mezi stranami nesporné, že uzavřely smlouvu o investici do měnového páru splňující podmínky uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (tento závěr dovolatelka ani nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá), určí se pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv.
[44] Jelikož prorogační doložka, jíž se dovolatelka dovolává, nemá podle článku 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis právní účinek, je závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle článku 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, správný.
[45] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[46] Předložením otázek shora označených pod písmeny f/ a g/ dovolatelka namítá vady řízení.
[47] Odvolacímu soudu především vytýká nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se nevypořádal s jí uváděnou judikaturou Soudního dvora. I když se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně s touto judikaturou nevypořádal, tj. nevysvětlil, z jakého důvodu dovolatelkou předestíraná judikatura Soudního dvora nedopadá na projednávanou věc, nemělo toto pochybení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani dovolatelku nijak neomezilo v uplatnění práva podat dovolání.
[48] Taktéž nedoručení repliky žalobce dovolatelce nemohlo mít v poměrech projednávané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani nevedlo ke zkrácení procesních práv dovolatelky.
[49] Dovolatelka totiž veškeré své námitky (vycházející mj. z jí citované judikatury Soudního dvora a reagující též na repliku žalobce) mohla uplatnit (a také uplatnila) v dovolání, jehož důvodností se Nejvyšší soud zabýval.
[50] Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[51] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu