ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3625.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3625/2017-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, PSČ 186 00, za účasti M. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 87/2012, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 8 Cmo 41/2016-180, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 8 Cmo 41/2016-180, se v prvním výroku, písm. b), a dále v druhém a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 30. 10. 2015, č. j. 19 Cm 87/2012-155, Krajský soud v Ústí nad Labem uložil M. J. (dále jen „M. J.“) povinnost zaplatit navrhovatelce 3.000.000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, když (vyhovující) rozsudek ze dne 18. 3. 2013, č. j. 19 Cm 87/2012-43, zrušil k odvolání M. J. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 8 Cmo 112/2015-139, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Soud prvního stupně přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) M. J. byl v období od 8. 2. 2007 do 12. 5. 2011 jednatelem a jedním ze dvou společníků navrhovatelky s obchodním podílem ve výši 50 %. Druhým společníkem s podílem 50 % byl F. H. (dále jen „F. H.“).
2) Z účtu navrhovatelky byla ve dnech 7. 1. 2011, 12. 1. 2011 a 17. 1. 2011 poukázána na účet M. J. celkem částka 3.000.000 Kč. Každá ze tří plateb po 1.000.000 Kč byla označena jako „XY“.
3) Valná hromada navrhovatelky konaná dne 12. 5. 2011 schválila účetní závěrku za rok 2010 a rozhodla o vyplacení podílu na zisku ve výši 3.000.000 Kč každému společníku.
[4] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh je důvodný, neboť platby v celkové výši 3.000.000 Kč označené jako “XY“ si M. J. vyplatil bez právního důvodu. O výplatě podílu na zisku je dle společenské smlouvy a ustanovení §123 a §125 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) oprávněna rozhodnout pouze valná hromada. M. J. si však podíl na zisku vyplatil bez takového rozhodnutí a aniž by byla schválena účetní závěrka za dané období.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání M. J. ve výroku uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobě“ co do částky 450.000 Kč s příslušenstvím vyhověl [první výrok, písm. a)], a co do částky 2.550.000 Kč s příslušenstvím „ji“ zamítl [první výrok, písm. b)] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[6] Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále z toho, že navrhovatelka v červenci 2011 odvedla daň z příjmu – podílu na zisku – ve výši 450.000 Kč.
[7] Vyšel z toho, že „konkrétní právo“ M. J. na podíl na zisku vzniklo až rozhodnutím valné hromady ze dne 12. 5. 2011 o rozdělení zisku, který se stal splatný 12. 8. 2011 v souladu s §123 odst. 2 ve spojení s §178 odst. 7 obch. zák. Dle §36 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je navrhovatelka povinna při výplatě podílu na zisku odvést daň z příjmu (podílu na zisku), což také učinila.
[8] Odvolací soud dospěl k závěru, že M. J. od 12. 8. 2011 „drží právem podíl na zisku“ ve výši 2.550.000 Kč, tj. po odečtu daně z příjmu. Naopak částku 450.000 Kč, „ohledně které má“ M. J. „daňovou povinnost poplatníka“, je M. J. povinen vrátit navrhovatelce, včetně úroku z prodlení.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu (do části prvního výroku, jíž odvolací soud „žalobu“ zamítl, dále do druhého a třetího výroku) podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že se odvolací soud při řešení otázky práva na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4173/2011).
[10] Dovolatelka uvádí, že soudy obou stupňů došly ke stejnému závěru, podle něhož se M. J. bezdůvodně obohatil na její úkor. Odvolací soud však bez bližší argumentace uzavřel, že M. J. není povinen bezdůvodné obohacení vydat, neboť mu (posléze, avšak dříve, než byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení) vzniklo právo na vyplacení podílu na zisku a finanční prostředky (s výjimkou části, v níž bylo návrhu vyhověno) již drží právem.
[11] Dovolatelka zdůrazňuje, že „právo na vydání bezdůvodného obohacení je pohledávkou, která vzniká, mění se či zaniká jen právně relevantními způsoby“, přičemž „splatnost jakékoli jiné pohledávky nepochybně nemá na existenci bezdůvodného obohacení vliv.“ Výklad odvolacího soudu tak odporuje zásadě ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže), kterou ve své judikatuře připomíná Nejvyšší soud i Ústavní soud (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09).
[12] Úvahy odvolacího soudu, že M. J. „od 12. 8. 2011 již držel právem podíl na zisku, ačkoli před tím měl k dispozici finanční prostředky neoprávněně, vystihují situaci, kdy z bezpráví učiněného“ M. J. mu vzniká právo. Valná hromada konaná dne 12. 5. 2011 svým rozhodnutím nemohla schválit předchozí protiprávní jednání M. J.
[13] Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se svým rozhodnutím spíše pokoušel nahradit „pro soud iracionální vůli účastníků, když před podáním žaloby ani v průběhu celého soudního sporu nedošlo mezi stranami k jednostrannému či smluvnímu započtení vzájemných pohledávek.“ Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v zamítavé části prvního výroku, druhém výroku a třetím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[14] M. J. navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Má za to, že odvolací soud v souladu s jeho tvrzeními správně posoudil oprávněnost držby částky 3.000.000 Kč, kterou si vyplatil po konání valné hromady v lednu roku 2011, ze které však nemůže doložit zápis. Spoléhal se na dobré mravy, obchodní zvyklosti a formální potvrzení výplaty podílu na zisku valnou hromadou ze dne 12. 5. 2011. M. J. poukazuje dále na §455 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož nejde o bezdůvodné obohacení v případě neplatného dluhu jen pro nedostatek formy a nelze z tohoto důvodu ani učinit jednostranné započtení pohledávek. Zdůrazňuje, že sama navrhovatelka postupovala v souladu s jeho jednáním, neboť odvedla daň ve výši 450.000 Kč, přičemž M. J. ujistila, že tuto částku po něm nebude požadovat vzhledem k převodu obchodního podílu ke dni 12. 5. 2011 na druhého společníka F. H. za „symbolickou hodnotu“ a dále vzhledem k tomu, že ve společnosti byla ponechána „zbývající částka ve výši 3.985.097,63 Kč“.
[15] Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[16] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky započtení pohledávky na vyplacení podílu na zisku určeného valnou hromadou k rozdělení proti pohledávce na vrácení plateb poukázaných (jako podíl na zisku) v rozporu se zákonem, již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[17] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
[18] Podle §125 odst. 1 písm. b) obch. zák. je valná hromada nejvyšším orgánem společnosti, do jehož působnosti patří schvalování řádné, mimořádné a konsolidované a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní závěrky, rozhodování o rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů a o úhradě ztrát.
[19] Podle §123 odst. 1 obch. zák. se společníci podílejí na zisku určeném valnou hromadou k rozdělení mezi společníky v poměru svých obchodních podílů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
[20] Podle §123 odst. 2 věty druhé obch. zák. se ustanovení §178 odst. 1 věty třetí, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 až 7 použijí přiměřeně.
[21] Podle §123 odst. 4 obch. zák. jsou společníci povinni společnosti vrátit podíl na zisku vyplacený v rozporu s těmito ustanoveními. Za toto vrácení ručí společně a nerozdílně jednatelé, kteří vyslovili souhlas s touto výplatou.
[22] Podle §178 odst. 1 věty třetí obch. zák. společnost nesmí vyplácet zálohy na podíly na zisku.
[23] Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, a jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
[24] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává že:
1) Právo společníka na podíl na zisku vzniká (až) rozhodnutím valné hromady o rozdělení (distribuovatelného) zisku (§123 odst. 1 a 2 obch. zák.).
2) Vyplatí-li společnost podíl na zisku, aniž by o jeho rozdělení rozhodla valná hromada, je společník povinen takový podíl vrátit (§123 odst. 4 obch. zák.). V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak nebylo možné vyplácet ani zálohy na podíl na zisku (§123 odst. 2 věta druhá, §178 odst. 1 věta třetí obch. zák.).
3) Poukáže-li tudíž společnost svému společníku určitou částku jako podíl na zisku, aniž by o jeho rozdělení rozhodla valná hromada v souladu s §123 obch. zák., je společník povinen toto plnění společnosti vrátit.
4) Rozhodne-li následně valná hromada společnosti o rozdělení (nerozděleného) zisku, není možné bez dalšího považovat již poskytnutá plnění (která je společník podle §123 odst. 4 obch. zák. povinen společnosti vrátit) za podíl na zisku vyplacený podle posléze přijatého usnesení valné hromady.
5) Pokud mají strany sporu zájem řešit takto vzniklou situaci, mohou své vzájemné pohledávky (na vyplacení podílu na zisku a na vrácení plateb vyplacených v rozporu se zákonem) započíst (§580 obč. zák.).
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4597/2015.
6) K základním předpokladům zániku závazků započtením patří právní úkon směřující k započtení; závazky nezanikají automaticky, jakmile se pohledávky setkají, ale teprve na základě kompenzačního projevu jednoho z účastníků adresovaného druhému účastníku, popř. na základě dohody o započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011).
7) Právní úkon směřující ke kompenzaci pohledávek může učinit pouze účastník; soud nemá oprávnění sám vzájemné pohledávky účastníků zúčtovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 118/2016).
[25] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyplatil-li si M. J. jako tehdejší jednatel dovolatelky postupně částku ve výši 3.000.000 Kč jako podíl na zisku, aniž by valná hromada dovolatelky rozhodla o jeho rozdělení v souladu s §123 obch. zák., byl povinen toto plnění dovolatelce vrátit (§123 odst. 4 obch. zák.).
[26] Tato povinnost nezanikla (sama od sebe) ani poté, kdy valná hromada dovolatelky rozhodla o rozdělení zisku za rok 2010, a společníkům vzniklo právo na výplatu podílu na zisku za rok 2010 ve výši určené valnou hromadou. Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů přitom nevyplývá, že by k zániku návrhem uplatněné pohledávky došlo v důsledku započtení učiněného některým z účastníků řízení.
[27] Závěr odvolacího soudu, podle něhož M. J. „drží“ vyplacené peněžní prostředky ve výši 2.550.000 Kč od splatnosti podílu na zisku za rok 2010 oprávněně (a není povinen je dovolatelce vracet), odporuje shora popsaným ustáleným judikatorním závěrům.
[28] Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
[29] Řízení, v němž se společnost s ručením omezeným domáhá vůči svému (bývalému) společníku vrácení částky vyplacené jako podíl na zisku v rozporu se zákonem (§123 odst. 4 obch. zák.), zahájené před 1. 1. 2014, je sporem z právního vztahu mezi obchodní společností a jejím společníkem, týkajícím se účasti na společnosti ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, v němž se účastenství řídí ustanovením §94 odst. 1 větou první o. s. ř., v témže znění, a soud rozhoduje (i ve věci samé) usnesením (§200e odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
[30] Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243f odst. 4 o. s. ř.).
[31] V další fázi řízení odvolací soud posoudí návrhem uplatněný nárok (s ohledem na námitky vznášené M. J.) i z pohledu ustanovení §265 obch. zák. (k výkladu a aplikaci označeného ustanovení srov. shora citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4597/2015, či např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, nebo ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1878/2017). Současně nepřehlédne závěry, které Nejvyšší soud učinil, jde-li o právo na vyplacení podílu na zisku a převod podílu ve společnosti s ručením omezeným, v usnesení ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1499/2017. Jakkoliv tyto závěry byly přijaty při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, prosadí se obdobně i v poměrech obchodního zákoníku.
[32] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[33] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu