ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5848.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5848/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) J. L. , narozenému XY, bytem XY, a 3) P. Ch. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Michalem Steinerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, PSČ 110 00, o zaplacení 2.799.920 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 186/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 107/2017-134, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 107/2017-134, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 80 Cm 186/2013-125, se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 201.828 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.551 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.551 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2017, č. j. 80 Cm 186/2013-125, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce se žalobou, ve znění podání ze dne 20. 8. 2015, domáhal na žalovaných (společně a nerozdílně) zaplacení náhrady škody ve výši 2.799.920 Kč.
2) Usnesením ze dne 11. 11. 2015, č. j. 80 Cm 186/2013-57, Městský soud v Praze vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 139.995 Kč.
3) Žalobce požádal dne 18. 11. 2015 o osvobození od soudního poplatku.
4) V podání ze dne 9. 12. 2015, doručeném soudu dne 10. 12. 2015, sděluje žalobce, že „v důsledku chyby v psaní a počtech“ v jeho posledním vyjádření „byl vadně uveden petit předmětné žaloby“ a žádá, aby byli žalovaní „povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě škody částku ve výši 547.560 Kč“.
5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 80 Cm 186/2013-78, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 8 Cmo 142/2016-90, a nabylo právní moci dne 15. 7. 2016, byla žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku zamítnuta.
6) Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 80 Cm 186/2013-121, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 139.995 Kč.
7) Žalobce soudní poplatek nezaplatil.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce ani přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek, a proto řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil tak, že žalovaní „se k věci samé vyjádřili z vlastní iniciativy, aniž by k tomu byli soudem vyzváni, přičemž sami opakovaně poukazovali na to, že řízení by mělo být zastaveno“ pro nezaplacení soudního poplatku. Podle soudu mělo být žalovaným zřejmé, že „jejich věcné vyjádření k věci samé … je za daného stavu věci neúčelné“.
[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobci uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 230.868 Kč (první výrok), a na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci uložil zaplatit žalovaným 58.138 Kč (druhý výrok).
[5] Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že své závěry vztahující se k náhradě nákladů řízení opomněl odůvodnit odkazem na příslušné ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a že odůvodnění přijatých závěrů navíc nekoresponduje s obsahem spisu.
[6] Odvolací soud uzavřel, že žalobce zavinil zastavení řízení tím, že nezaplatil soudní poplatek, a je proto podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. povinen žalovaným nahradit náklady řízení. Převzetí věci právním zástupcem žalovaných odvolací soud považoval za “zcela bezpochyby“ účelně vynaložený náklad. Rovněž náklady žalovaných vynaložené na podání ze dne 2. 9. 2015, ze dne 5. 11. 2015 a ze dne 14. 1. 2016 měl odvolací soud za účelně vynaložené, protože těmito podáními „reagovali žalovaní na podání žalobce, která jim byla soudem zasílána“. To, že žalobce „přes své aktivní vystupování v řízení“ nakonec nezaplatil soudní poplatek, nemůže být podle odvolacího soudu přičteno k tíži žalovaných. Při výpočtu sazby odměny u všech čtyřech úkonů právní služby odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 2.799.920 Kč.
[7] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice účelnosti vynaložených nákladů řízení, výpočtu náhrady nákladů řízení [§8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a existence důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (§150 o. s. ř.).
[8] Dovolatel namítá, že žalovanými vynaložené náklady řízení jsou v příčinné souvislosti s nesprávným postupem soudu prvního stupně, nikoliv se zaviněním na jeho straně.
[9] Dovolatel formuluje otázku, zda lze náklad na úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaných k žalobě učiněný před zaplacením soudního poplatku a dříve, než je žalovaný soudem vyzván k takovému vyjádření, považovat za potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Uvádí, že aktivita žalovaných vycházela z jejich iniciativy, žalovaní nebyli soudem vyzváni k vyjádření k žalobě, ale jen k vyjádření k mimosoudnímu jednání a k možnosti přerušení řízení podle §110 o. s. ř. Podle mínění dovolatele je výběr soudního poplatku v kompetenci soudu, který měl adekvátně zohlednit procesní situaci, nepostupovat ukvapeně a nezasílat žalovaným podání žalobce, dokud nebyl zaplacen soudní poplatek a nebyly odstraněny vady žaloby.
[10] Podle dovolatele nelze pominout ani obsah jednotlivých podání žalovaných, v nichž žalovaní opakují a pouze velmi mírně rozvádějí stále stejnou argumentaci, popírají aktivní a pasivní věcnou legitimaci účastníků, namítají promlčení nároku, tvrdí soulad postupu s péčí řádného hospodáře a uvádí, že ke škodě nedošlo.
[11] Dovolatel poukazuje na to, že z judikatury Nejvyššího soudu (cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016) vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba brát zřetel i na požadavek účelnosti vynaložených nákladů, a to s ohledem na obsah vyjádření. Podle dovolatele „obecná, vágní argumentace, která se opakuje a která je činěna bez výzvy soudu před zaplacením soudního poplatku“, nepředstavuje účelné bránění práva. Nadto jde o tři vyjádření zaslaná právním zástupcem žalovaných v celkovém rozsahu 5 obsahových stran, v nichž je argumentace nepřiléhavá.
[12] Za těchto okolností (odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15) dovolatel považuje částku 230.868 Kč, kterou má na náhradě nákladů řízení žalovaným zaplatit, za zcela nepřiměřenou. Použití advokátního tarifu je proto podle dovolatele v projednávané věci v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání.
[13] Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud náhradu nákladů řízení nesprávně vypočetl. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, namítá, že tarifní hodnota pro peněžitá plnění se vymezuje ze dvou hledisek, a to z hlediska věcného a časového. Uvádí, že mimosmluvní odměna za úkon právní služby se vypočítá z hodnoty jistiny s příslušenstvím požadované žalobcem, která se v průběhu řízení může měnit, a to nejen v důsledku změny předmětu řízení, přičemž rozhodný pro určení tarifní hodnoty je okamžik započetí úkonu právní služby. Podle dovolatele se odvolací soud od těchto závěrů odchýlil, když v rozporu s §151 o. s. ř. vycházel ze stejné tarifní hodnoty, ačkoliv ta se v průběhu řízení měnila.
[14] Dovolatel namítá, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se nevypořádal s jeho námitkou týkající se písařské chyby.
[15] Dovolatel konečně tvrdí, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., pro něž neměla být náhrada nákladů řízení žalovaným přiznána, a v této souvislosti namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1927/2016.
[16] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl.
[18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[19] Nejvyšší soud předesílá, že podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[20] Dovolání nelze odmítnout podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.
[21] Přípustnost dovolání nezakládá námitka, podle níž je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. Stanovil-li odvolací soud odměnu podle advokátního tarifu, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastoupení advokátem určí podle advokátního tarifu (srov. zejména závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz dovolatele na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, není přiléhavý, neboť tyto byly učiněny v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem. Řízení v projednávané věci však bylo zahájeno dne 8. 8. 2013, tj. až po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (k němuž došlo s účinností k 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/2012).
[22] Závěr odvolacího soudu, podle něhož všechny čtyři shora uvedené úkony právní služby učiněné zástupcem žalovaných byly potřebné k účelnému bránění práva proti dovolateli, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Na neúčelnost nákladů vynaložených žalovaným na právní zastoupení advokátem nelze usuzovat již z té samotné skutečnosti, že šlo o náklad vynaložený v situaci, kdy dosud nebyl zaplacen soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a žalobce nebyl od placení soudních poplatků osvobozen. Rozhodné je, zda konkrétní okolnosti případu opodstatňují závěr, že žalovaný tyto náklady nevynaložil proto, aby v řízení bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, nýbrž učinil tak se záměrem vyvolat náklady, jejichž náhradu mu bude s ohledem na předpokládaný výsledek řízení povinen zaplatit žalobce, tedy že tak učinil se záměrem zneužít práva na advokátní zastoupení na úkor druhé strany sporu.
2) Sama skutečnost, že se žalovaný vyjádřil k žalobě, aniž k tomu byl soudem vyzván, posouzení takového procesního úkonu jako neúčelně uskutečněného neopodstatňuje. Sdělením svého stanoviska k žalobě žalovaný uskutečňuje své procesní právo, které má bez zřetele na to, zda byl soudem v rámci přípravy jednání [§114a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo až při jednání (§118 odst. 1 o. s. ř.) k vyjádření vyzván či nikoliv. Již vůbec pak nelze z té samotné skutečnosti, že se žalovaný k žalobě vyjádřil z vlastní iniciativy, dovozovat zneužívající záměr.
3) Za účelně vynaložené náklady lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu.
[23] Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3868/2017, ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017.
[24] Z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že zástupce žalovaných učinil některý z uvedených úkonů právní služby se záměrem vyvolat náklady, jejichž náhradu bude s ohledem na předpokládaný výsledek řízení povinen zaplatit žalobce, tedy že tak učinil se záměrem zneužít práva na advokátní zastoupení na úkor druhé strany sporu. Naopak, jak již ostatně uvedl též odvolací soud, podáními ze dne 2. 9. 2015, ze dne 5. 11. 2015 a ze dne 14. 1. 2016 zástupce žalovaných pouze reagoval na podání žalobce, která mu byla soudem zasílána, a konkrétně se vypořádával s tvrzeními, jež byla v jednotlivých podáních žalobce uváděna.
[25] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu §150 o. s. ř., neboť skutečnosti uváděné dovolatelem nepředstavují důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným.
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2121/2015, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, nebo ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 928/2017).
2) Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[27] V poměrech projednávané věci bylo řízení zastaveno výlučně zaviněním dovolatele, který v rozporu se zákonem nezaplatil soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně. S touto skutečností nijak nesouvisí (nemá na ni jakýkoliv vliv) dovolatelem tvrzené údajné obstrukční jednání žalovaných spočívající v nepřijetí dovolatelových „komplexních návrhů dohod“. Ani dovolatelem kritizovaný postup soudu prvního stupně spočívající v doručování podání dovolatele žalovaným před úhradou soudního poplatku nic nemění na tom, že zastavení řízení (a placení náhrady nákladů řízení) si dovolatel zavinil sám.
[28] Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky výpočtu náhrady nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[29] Dovolání je zčásti důvodné.
[30] Podle §6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
[31] Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu vymezuje tarifní hodnotu pro peněžitá plnění, ze dvou hledisek, a to z hlediska věcného a z hlediska časového. Věcné hledisko je určeno plněním v rozsahu žalobcem požadované peněžité částky, časové hledisko určuje, ke kterému okamžiku se tarifní hodnota v rámci činnosti advokáta určuje; tímto rozhodným okamžikem je přitom započetí úkonu právní služby. Pokud poskytnutí právní služby zahrnuje více úkonů, pak pro každý úkon právní služby se tarifní hodnota určuje samostatně. Zejména v případě peněžitého plnění se tak tarifní hodnota v průběhu času může měnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017).
[33] Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu, podle něhož, jde-li o úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v podáních ze dne 2. 9. 2015 a ze dne 5. 11. 2015, je nutné vycházet z tarifní hodnoty 2.799.920 Kč. Podání ze dne 20. 8. 2015, kterým dovolatel vyčíslil škodu, jež mu měla jednáním žalovaných vzniknout, je totiž podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) odstraněním nedostatku žaloby učiněným v reakci na výzvu soudu prvního stupně obsaženou v usnesení ze dne 10. 9. 2013, č. j. 80 Cm 186/2013-4. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu) [srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4238/2017, a rozhodnutí v něm citovaných].
[34] Jde-li však o podání žalovaných ze dne 14. 1. 2016, je nutné vycházet z tarifní hodnoty 547.560 Kč, neboť dovolatel podáním ze dne 9. 12. 2015 (posuzováno v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř. podle obsahu) vzal žalobu částečně zpět a nadále se na žalovaných domáhal pouze zaplacení částky 547.560 Kč. Vycházel-li proto i v tomto případě odvolací soud z tarifní hodnoty 2.799.920 Kč, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o tom, že nešlo o částečné zpětvzetí žaloby, nýbrž o opravu chyby v psaní a počtech, považuje Nejvyšší soud za účelové, neboť částka 2.799.920 Kč uvedená v podání ze dne 20. 8. 2015 jednoznačně odpovídá výsledku tam prezentovaného výpočtového vzorce.
[35] Náklady žalovaných tak sestávají z odměny jejich zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 2. 9. 2015 a ze dne 5. 11. 2015) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a) a d) a §12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 15.600 Kč za každého z nich a za jeden úkon právní služby (vyjádření ve věci samé ze dne 14. 1. 2016) ve výši 8.400 Kč za každého z nich a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 1.200 Kč za čtyři úkony právní služby, když za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 35.028 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak celkové náklady žalovaných činí 201.828 Kč.
[36] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, není-li rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné (jak namítá dovolatel).
[37] Napadené rozhodnutí ovšem nepřezkoumatelností netrpí. Jak se podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli bránily v uplatnění jeho práv.
[38] Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
[39] O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaní byli v odvolacím řízení úspěšní z 87 % (namísto požadovaných 230.868 Kč jim bylo přiznáno 201.828 Kč), a proto jim vůči žalobci náleží náhrada 74 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty sestávají z odměny jejich zástupce za jeden úkon právní služby (odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 4. 2017) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a §12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 4.200 Kč za každého z nich a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.709 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak celkové náklady žalovaných činí 15.609 Kč, z čehož 74 % je 11.551 Kč.
[40] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., když i v dovolacím řízení byli žalovaní úspěšní z 87 %, a proto jim vůči žalobci náleží náhrada 74 % účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny jejich zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce ze dne 2. 11. 2017) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 a §12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 4.200 Kč za každého z nich a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.709 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak celkové náklady žalovaných činí 15.609 Kč, z čehož 74 % je 11.551 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu