ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1135.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1135/2019-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Jihlavy , IČ 002 86 010, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 97/1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO , IČ 484 60 915, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1867/93, zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, o 225.906.088,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 25/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2018, č. j. 54 Co 135/2018-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 23. 4. 2018, č. j. 21 C 25/2016-367, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), zrušil usnesení, kterým žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku (výrok IV.), a nařídil již uhrazený poplatek žalobci po právní moci tohoto usnesení vrátit (výrok V.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 13. 9. 2018, č. j. 54 Co 135/2018-461, k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku V. je změnil, co se týče výše vraceného soudního poplatku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání s návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustné není a dovolací soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolatelem nastolená právní otázka již byla vyřešena v „pilotním“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4495/2018 (k pojmu „pilotního“ rozhodnutí srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16), vydaném ve skutkově podobném sporu mezi žalovaným a jinou obcí, přičemž není žádného důvodu, aby byl dotčený problém dovolacím soudem nyní řešen odlišně. Vzhledem k tomu, že vzpomenutý judikát byl vydán na základě bezmála identicky koncipovaného dovolání žalovaného a byla v něm detailně vypořádána veškerá argumentace, již dovolatel předestírá i v aktuální kauze, pokládá Nejvyšší soud za zbytečné, aby mechanicky reprodukoval výklad, který provedl v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4495/2018 a s nímž byl žalovaný doručením zmiňovaného rozhodnutí obeznámen. Pokud tedy jde o podrobnou reakci na dovolací námitky žalovaného, odkazuje dovolací soud v plném rozsahu na právě citované usnesení.
Návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného usnesení se včasným rozhodnutím o dovolání samotném stal bezpředmětným (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5748/2017, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4278/2018, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2532/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou). Zvláštní okolnosti však v posuzované kauze shledat nelze, neboť ačkoli její výsledek závisí na otázkách vyšší právní složitosti, nelze přehlédnout, že se zmíněné problémy odvíjejí od výkladu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), ve znění pozdějších předpisů, k jehož interpretaci jsou bezesporu odborní zaměstnanci žalovaného dostatečně disponováni.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu