ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1191.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1191/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V.I.P. WORLD INVESTMENTS s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, IČ 024 22 328, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalovanému M. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení částky 66.756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 134/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 25 Co 230/2018-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.936,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Plavce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 25 Co 230/2018-153, změnil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2018, č. j. 8 C 134/2016-114, [kterým byl zamítnut návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 66.756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.), a jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 46.557 Kč na účet zástupce žalovaného (výrok II.)] tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 66.756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 70.187,40 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.).
Odvolací soud tak rozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že ačkoliv mezi žalobkyní a společností SEDOP TAXI PRAHA s. r. o. (dále jen „společnost SEDOP“) byla v létě 2015 uzavřena ústní dohoda, podle níž měla společnost SEDOP hradit úhrady za nájem dopravního prostředku, byly tyto platby ve skutečnosti zasílány na účet žalovaného, který jí sdělil číslo svého účtu namísto účtu žalobkyně, byl však povinen je žalobkyni předat. Úhrady zaplacené společností SEDOP za září 2015 ve výši 14.620 Kč, za říjen 2015 ve výši 26.694 Kč a za listopad 2015 ve výši 25.442 Kč však žalovaný žalobkyni nepoukázal a bezdůvodně se tak obohatil o žalovanou částku, kterou ani přes výzvu žalobkyně jí nevydal. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný si v rozporu s ústně uzavřenou smlouvou mezi ní a společností SEDOP ponechal touto společností poskytované platby určené žalobkyni, a uzavřel, že žalovanému - za situace, kdy co do výše žalobou uplatněného nároku nebylo mezi účastníky sporu - vzniklo bez „ospravedlněného“ (správně ospravedlnitelného) důvodu bezdůvodné obohacení (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) proto, že „k jeho přijetí mu nesvědčil žádný právní důvod“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání (podle mínění dovolatele) přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci dovolatel uvedl v dovolání jen to, že jeho přípustnost „dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž se žalovaný vyjadřuje níže“; v další části dovolání pak poukázal (jen) na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16, aniž však označil otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. (§237 o. s. ř.) by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně od judikatury Ústavního soudu; platí i tehdy, namítá-li dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práv vztahujících se k ochraně základních práv a svobod, tak jak to žalovaný v dovolání učinil, když tvrdí, že „bylo přinejmenším zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod“ (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož bodu 3. byl vysloven závěr, že „ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“, což „samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu, jak to rovněž vyplývá ze shora uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1594/16“). Takový údaj se ovšem z dovolání žalovaného nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu.
Jestliže tedy dovolatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, pak - ačkoliv poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16 - vykazuje jeho dovolání vadu, pro niž nelze v řízení pokračovat. Dovolatel navíc řádně nevymezil ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že „odvolací soud jej nepoučil dle §118a o. s. ř. a podle §119a o. s. ř.“, že „se nezabýval všemi důkazy v řízení předloženými a nehodnotil je ve vzájemné souvislosti, což je zásadní procesní vadou a má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí“, že „v odvolacím řízení došlo k zásadním procesním vadám, v důsledku kterých byly porušeny základní zásady soudního řízení a to především zásada rovnosti účastníků“, že rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“ a že odvolací soud nedoplnil dokazování), dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností zjevně netrpí (k tomu srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ostatní dovolatelem uplatněné námitky, že „žalobkyně v řízení neprokázala existenci a obsah dohody uzavřené mezi ní a společností SEDOP, že peníze zaslané společností SEDOP, které byly poukázány na jeho účet, nebyly určeny pro žalobkyni, že jí je nepředal proto, že byly určeny pro pana B., a žalovaný je pak vkládal do pokladny společnosti CARTAXI s. r. o., z čehož dovozuje, že se tudíž na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil“, směřují proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalovaný si v rozporu s ústně uzavřenou smlouvou mezi ní a společností SEDOP ponechal touto společností poskytované platby určené žalobkyni, neboť k jejich přijetí mu nesvědčil žádný právní důvod, a že to byla žalobkyně, která měla právní titul k přijetí uvedených plateb. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedené námitky dovolatele (který ostatně ani neprokazoval právní důvod k přijetí peněžních prostředků ve výši žalované částky a k jejich nepředání žalobkyni) tudíž nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. opětovně R 4/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Listinnými důkazy předloženými žalovaným spolu s dovoláním se dovolací soud zabývat nemohl, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Mínil-li snad dovolatel napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu