ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.191.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 191/2019-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra , se sídlem v Praze 4, Lhotecká 559/7, identifikační číslo osoby: 60498021, proti žalovanému Y. G. , narozenému XY, státnímu příslušníkovi Ukrajiny, v České republice naposledy bytem XY, zastoupenému opatrovníkem Městskou částí Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, o zaplacení částky 1.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 141/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2018, č. j. 25 Co 271/2018-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) :
Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.250,- Kč s příslušenstvím podle vyúčtování vyplaceného finančního příspěvku namísto stravy ze dne 21. 12. 2016, č. j. UT – 29204/2016, dle něhož je žalovaný povinen dle §42 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, vrátit žalobkyni částku odpovídající výši tohoto finančního příspěvku za neodbydlené dny v Pobytovém středisku XY za dobu od 14. 7. 2016 do 25. 7. 2016.
Proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, č. j. 25 Co 271/2018-44, jímž bylo potvrzeno ve výroku o zastavení řízení (I.), ve výroku o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky (II.) a ve výroku o nákladech řízení (IV.) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2017-31, žalobkyně podala dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 8. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 1.250,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů, není dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2966/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3183/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Pro úplnost nutno uvést, že přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 203/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118/2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu