ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.215.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 215/2019-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci , identifikační číslo osoby: 60799358, se sídlem v Olomouci, Biskupské nám. 841/2, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 395/15, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , identifikační číslo osoby: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání věci in eventum o zaplacení částky 3.812.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 256/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. srpna 2018, č. j. 69 Co 193/2018-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání dřevní hmoty, jež byla vytěžena na pozemcích vydaných žalobkyni podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, a to v mezidobí od podání žádosti o restituci majetku do vydání předmětných pozemků, eventuálně pro případ, že by žalovaný neměl dřevní hmotu již ve svém držení, zaplacení částky 3.812.895,- Kč s příslušenstvím.
K návrhu účastníků řízení Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 27 C 256/2016-439, které nabylo právní moci dne 15. 6. 2017, přerušil řízení podle §110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Zároveň účastníky poučil, že nebude-li návrh na jeho pokračování podán ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení, řízení zastaví.
Usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 27 C 256/2016-441, soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uvedl, že v jednoroční lhůtě nebyl podán návrh na pokračování v řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř. (správně se jedná s účinností od 1. 1. 2016 o ustanovení §111 odst. 4 o. s. ř.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 8. 2018, č. j. 69 Co 193/2018-453, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že pravomocným usnesením je vázán jak soud (včetně odvolacího), tak účastníci řízení, přičemž rozhodné je posouzení návrhů účastníků ze strany soudu prvního stupně, nikoli ze strany účastníků řízení. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně jednoznačně uvedl, že řízení přerušil podle ustanovení §110 o. s. ř., s tímto procesním postupem se v odůvodnění rozhodnutí výslovně vypořádal a účastníky řízení také poučil o následcích jejich procesní nečinnosti, tj. že po marném uplynutí jednoho roku od přerušení by bylo řízení zastaveno. Nelze tudíž argumentovat – jak činí žalobkyně - tím, že řízení bylo přerušeno podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013 (označené rozhodnutí, stejně jako dále citované rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Domnívá se, že soudy nižších instancí nesprávně posoudily věc podle ustanovení §110 o. s. ř., jestliže z projevů účastníků vyplývá, že navrhovali postup podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Důvodem podání návrhu na přerušení řízení nebylo poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro mimosoudní vyřešení sporu, ale existence řízení, v němž byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Odkaz soudu prvního stupně na ustanovení §110 o. s. ř. namísto ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je proto podle mínění dovolatelky pouze formální chybou, která měla být prvostupňovým, případně odvolacím soudem odstraněna tak, že v řízení bude pokračováno i bez návrhu účastníků. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu považuje za věcně správné, neboť přerušením řízení měl být vytvořen dostatečný časový prostor pro případná další jednání nebo mimosoudní dohody, které by mohly mezi účastníky následovat v návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 270/2016, v němž je řešena skutkově obdobná věc týchž účastníků. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 8. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo pokud dal podnět k jeho zahájení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a již by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752, nebo David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 503). Účelem přerušení řízení podle §110 o. s. ř. (tzv. klidu řízení) je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to případně i za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou nebo zařízením (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758, nebo David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 505). Na tento cíl proto zcela logicky navazuje §111 odst. 4, poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle §110 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3948/2017).
Dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci ustanovení podle §111 odst. 4 o. s. ř., neboť má za to, že účastníci nežádali o přerušení řízení za účelem poskytnutí času pro urovnání sporu mimosoudní cestou (§110 o. s. ř.), ale toliko na dobu, než bude v jiném řízení vyřešena otázka, jež má význam pro rozhodnutí ve věci [§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud prvního stupně přitom v usnesení ze dne 26. 5. 2017, č. j. 27 C 256/2016-439, explicitně uvedl, že řízení přerušuje na základě shodného vyjádření vůle účastníků sporu na základě §110 o. s. ř. a současně účastníky výslovně upozornil na důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř., respektive správně §111 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2016. Nemohly tak vyvstat žádné pochybnosti o tom, jaký procesní postup soud prvního stupně volí. Domnívala-li se žalobkyně, že k přerušení řízení mělo dojít podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nikoli (nesprávně) podle §110 o. s. ř., bylo namístě, aby proti usnesení o přerušení brojila příslušnými opravnými prostředky (k přípustnosti odvolání proti usnesení, jímž soud přerušuje řízení podle §110 o. s. ř., srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2013).
Přitakat nelze argumentu žalobkyně o rozporu dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013, a to pro odlišnost skutkových (procesních) okolností obou dotčených případů. Zatímco ve věci řešené odkazovaným usnesením bylo podle výroku rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení souvisejícího řízení, pročež bylo možné poukaz na ustanovení §110 o. s. ř. v odůvodnění usnesení o přerušení označit za pouhou zřejmou nesprávnost, v nyní posuzované věci tomu tak nebylo. Z obsahu usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení nic nesvědčí pro to, že by soud prvního stupně (pojímáno i z materiálního hlediska) řízení přerušil podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a že by odkaz na ustanovení §110 o. s. ř. byl zcela zřejmým omylem při subsumování zvoleného postupu pod odpovídající ustanovení občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebyl naplněn žalobkyní vymezený důvod přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu o ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (§237 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu