ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2524.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2524/2019-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, se sídlem v Praze 5, Armády 1306/2b, identifikační číslo osoby: 60163291, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 9/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019, č. j. 72 Co 5/2019 – 118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 9 C 9/2013-98, zamítl žalobu na určení, že Český stát je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1605 o výměře 190 m 2 s domem č. p. 684 a zahrady parc. č. 1606 o výměře 867 m 2 , to vše v katastrálním území Suchdol a obci hlavní město Praha – dále „předmětný majetek“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 32.367,50 Kč (výrok II.) a žalované 2) náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 72 Co 5/2019-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.) a žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně opírá aktivní legitimaci k určovací žalobě o ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž zákaz přechodu vlastnického práva k předmětnému majetku ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), dovozuje z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a má současně za to, že s předmětným majetkem bylo nakládáno v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu označenou v odůvodnění jeho rozsudku připomněl, že v případě přechodu vlastnického práva k majetku státu na obec ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. se nelze blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 29/1991 Sb. dovolávat nejen z důvodu nepřípustného retroaktivní působení (práva zpětná účinnost) právní normy, jež nabyla účinnosti později než zákon č. 172/1991 Sb., ale i proto, že blokace majetku církví a náboženských společností upravená v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. se nevztahovala na veškeré právní dispozice, ale pouze na převody majetku. Po zjištění, že na žalovaného l) přešel předmětný majetek, jenž nebyl majetkem zemědělským, podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k datu účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, odvolací soud dovodil, že nemůže obstát argumentace žalobkyně o porušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Možnost přechodu vlastnického práva ze státu na obce byla vyloučena pouze v případě majetku, k němuž byl k výše uvedenému datu uplatněn restituční nárok podle tehdy již účinných zvláštních právních předpisů. S odkazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že je vyloučeno, aby uskutečněný přechod vlastnického práva na obec byl později v režimu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. zpochybněn v situacích, kdy uplatnění restitučního nároku umožňovaly později účinné právní předpisy, tedy jak zákona č. 229/1991 Sb., tak i zákon č. 428/2012 Sb. Odvolací soud dále na konto argumentace žalobkyně o jejím legitimním očekávání vážícím se k restituci jejího historického majetku připomněl závěr přijatý v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17 (tento nález, jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usud.cz ), že legitimní očekávání církevních právnických osob bylo možné spojovat pouze s budoucím vydáním příslušného restitučního zákona, nikoliv však s tím, jaký konkrétní majetek jim bude na základě tohoto zákona vydán. Odvolací soud konečně nepřisvědčil návrhu žalobkyně na přerušení řízení a na předložení věci Ústavnímu soudu pro tvrzenou protiústavnost ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., do něhož nebyla žalobkyně coby příjemce finančního příspěvku od státu zahrnuta. I případná protiústavnost citovaného ustanovení nemůže zpochybnit dle mínění odvolacího soudu vlastnické právo žalovaného 1) k předmětnému majetku, jež na něj přešlo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti odvolací soud opětovně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, a na v něm formulovaný závěr, že výsledek řízení vedeného z podnětu žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. o určení, zda vlastníkem nemovitosti je stát nebo obec, nemůže být odvislý od toho, jaký subjekt se takového určení domáhá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právních otázek, které dle jejího úsudku nebyly rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny. Táže se: a) „co všechno zahrnovalo legitimní očekávání církví a náboženských společností ve vztahu k dlouho avizovanému zákonu o majetkovém vyrovnání, jenž byl nakonec publikován pod č. 428/2012 Sb.“, b) „jak správně vyložit ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb.“, c) „je ustanovení §15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. v souladu s ústavně garantovaným právem na rovnost (viz například čl. 1 Listiny základních práv a svobod)“, d) „jak se zákona č. 428/2012 Sb. dotýká ve vztahu k projednávané žalobě čl. 14 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a žalobě vyhověl.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání nesdílí názor žalobkyně, že jí vymezené právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Připomíná, že soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly, přičemž v obou rozhodnutích nižších soudů jsou přiléhavé odkazy i na judikaturu dovolacího soudu. Dále se žalovaný 1) ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ani zákon č. 229/1991 Sb. a ani zákon č. 428/2012 Sb. nemohly představovat překážky pro přechod vlastnického práva k majetku (původně církevnímu) státu na obec ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Má rovněž za to, že se odvolací soud správně vypořádal odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, s argumentací žalobkyně o jejím legitimním očekávání. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaném pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016; tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nevyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Pokud jde o řešení otázky, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k obecnému východisku - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292.) - dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Toto východisko je pak již konzistentně judikaturou dovolacího soudu uplatňováno u určovacích žalob církevních právnických osob v případech, kdy k přechodu historického církevního majetku došlo při splnění podmínek daných zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), na obce (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a podle zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na kraje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016).
Navazující právní otázka interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., kterou žalobkyně v dovolání vymezuje (nesprávně) jako otázku v praxi dovolacího soudu neřešenou, je reflektována jak judikaturou Nejvyššího soudu, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se vztahuje „nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné“, tedy i na později účinný zákon o půdě, avšak v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., poukázal na to, že „oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na obce de iure přechází, ovšem spolu s povinností „vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních“ [srovnej např. usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1357/09, nález ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, usnesení ze dne 31. 10 2007, sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 124/99, usnesení ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 448/98]“. V již zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, bylo konstatováno, že zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, se rozumí ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát konstatováno, že výklad §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008). Zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. pak není (ani) zákon č. 428/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014).
Z uvedeného promítnuto do poměrů projednávané věci vyplývá, že dovolatelčina argumentace založená na názoru o zohlednění nároku uplatněného podle zákona č. 428/2012 Sb. v režimu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. zjevně neobstojí, přičemž rozsudek odvolacího soudu toto ustanovení interpretoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu. Pokud žalobkyně tvrdí, že dovolací soud tuto právní otázku dosud neřešil v poměrech církevní právnické osoby, která byla zcela diskvalifikována z nároků podle zákona č. 428/2012 Sb., pak právě přehlíží tu okolnost, kterou judikatura shora citovaná akcentuje, tj. že nelze zpochybnit takové právní dispozice (zde přechod vlastnického práva ex lege), k nimž došlo před více než dvaceti lety v souladu se zákonem (s poukazem na předpoklady, jež pro uspokojení restitučních nároků církevních právnických osob vymezil zákon č. 428/2012 Sb.), pokud se změny v osobě vlastníka neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. O takové změny se jednalo nepochybně v případě obcí, což lze důvodně dovodit i z toho, že obce disponující historickým církevním majetkem byly z rozhodnutí zákonodárce vyňaty coby povinné osoby z dosahu zákona č. 428/2012 Sb. Nelze proto přihlédnout ani ke skutečnostem, jež žalobkyně ve svých poměrech vnímá jako diskriminaci (způsobenou až za účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vážící se k legitimnímu očekávání žalobkyně na vydání konkrétního majetku. Obsahový význam pojmu legitimní očekávání byl již judikaturou Ústavního soudu, již aprobovala rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešen a rozsudek odvolacího soudu není v konečném důsledku (z pohledu rozhodnutí o určovací žalobě) s přijatým judikatorním řešením v rozporu.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil závěr formulovaný již v obecnější rovině dříve v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, že legitimní očekávání církví, se vztahovalo k přijetí zákona o nápravě majetkových křivd, jež na nich byly spáchány v období nesvobody, nikoli však k nabytí konkrétních objektů z jejich původního majetku, a nemá tedy žádnou vazbu na otázku naturální restituovatelnosti předmětného majetku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný ve pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16, bod 22). Odvolací soud správně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, v němž je obsah principu legitimního očekávání po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zcela zřetelně vysvětlen (viz bod 40. a 41. odůvodnění nálezu), přičemž ústavně-právní teze o tom, že argumentace principem legitimního očekávání se nemohla vztahovat k vydání konkrétního majetku, neboť to nemá oporu v žádném zákoně, soudním a ani jiném veřejnoprávním aktu, je v něm ještě posílena.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovozující nesoulad ustanovení §15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. s ústavně garantovaným právem na rovnost, jakož ani tvrzení o potřebě vyjasnění vztahu zákona č. 428/2012 Sb. a čl. 14 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a jeho reflexe v projednávané věci. Dovolání žalobkyně v tomto směru nesplňuje obecný předpoklad jeho přípustnosti upravený v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že na řešení vymezených otázek rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Sluší se pro úplnost poukázat na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku pod bodem 15., v němž odvolací soud přiléhavě uvedl, že i stav případné nerovnosti či diskriminace žalobkyně oproti ostatním církvím a náboženským společnostem, jež se ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. staly – za podmínky uzavření smlouvy o majetkovém vyrovnání podle ustanovení §16 zákona č. 428/2012 Sb. – příjemci finančního příspěvku ze strany státu, nemůže nic změnit na tom, že zákonné podmínky pro naturální restituci předmětného majetku nejsou, jak bylo výše obsáhle vyloženo, splněny. Případný – pro žalobkyni příznivý - zásah justifikovaný ústavněprávními ohledy na její právní postavení by se mohl eventuálně dotknout pouze sféry relutární, nikoliv ovšem restituce naturální.
Protože žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v nákladových výrocích II. a III., a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu