ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2776.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2776/2019-981
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 13/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019, č. j. 22 Co 41/2019-954, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Petra Černického, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 20 C 13/2018-901, pouze tak, že výše (tímto rozsudkem) uspokojeného restitučního nároku žalobkyně činí 846 176,40 Kč, zatímco v části, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku identifikovaných náhradních pozemků, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Takto odvolací soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala převodu konkrétních pozemků jako pozemků náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Vyšel přitom z nesporné skutečnosti, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, přičemž vzal za správný i ten závěr soudu prvního stupně, že se žalobkyně může domáhat vydání náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku pozemkového úřadu, z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobkyně, projevujícího se zejm. lpěním na zjevně nesprávném určení hodnoty nároku (ocenění odňatých pozemků). V uvedeném směru odvolací soud uvedl, že ocenění původních (odňatých a nevydaných) pozemků se odvíjí od jejich charakteru v době přechodu na stát, přičemž shodně se soudem prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku a učiněných zjištění, že odňaté a nevydané pozemky (jejichž cena je určující pro výši restitučního nároku žalobkyně) byly předchůdci žalobkyně odňaty státem za účelem výstavby sídliště XY. I proto považoval za správné ocenit odňaté pozemky jako stavební. Aplikace srážek z ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), nebyla podle znaleckého posudku namístě, neboť pozemky byly jako celek určeny pro výstavbu sídliště a nelze je posuzovat jednotlivě, jelikož tvořily funkční celek budoucího sídliště; i proto zpracovatelé znaleckého posudku zohlednili možnost napojení pozemků na inženýrské sítě. I tento závěr byl odvolacím soudem aprobován, neboť s ohledem na charakter výstavby – sídliště včetně související infrastruktury – která stavebně srostla se stávající městskou zástavbou, nelze ani na jednotlivé pozemky aplikovat srážky z ceny dle žalovanou odkazované přílohy. K oponentním znaleckým posudkům předloženým žalovanou až v odvolacím řízení odvolací soud nepřihlédl, neboť byly předloženy až po koncentraci řízení a navíc nejde o revizní posudky, jelikož jejich předmětem nebyl přezkum správnosti závěrů znaleckého posudku, z něhož soudy nižších stupňů vycházely, pročež není případný ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, v němž byla řešena otázka přípustnosti revizního znaleckého posudku navrženého po koncentraci řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřovala v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že otázkou, zda jsou naplněny předpoklady pro srážky ceny pozemků dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., se měl odvolací soud zabývat samostatně ve vztahu ke každému z odňatých pozemků, nikoliv ke všem pozemkům jako celku. Přitom dovolatelka odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, a v něm uvedený závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, pročež dle dovolatelky je u jednotlivých pozemků nutno zohlednit jejich umístění, okolí a existenci inženýrských sítí. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, jestliže neprovedl důkaz revizními znaleckými posudky předloženými žalovanou, ačkoliv podle odkazovaného rozhodnutí revizní znalecký posudek lze v řízení předložit i po koncentraci řízení. Odvolací soud sice uvedl, že tyto žalovanou předložené posudky nejsou posudky revizními, nicméně tento (dle dovolatelky nesprávný) závěr dostatečně neodůvodnil. Konečně dovolatelka brojí také proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, dovolávajíc se zde aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (dle ustanovení §243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; proto byl-li oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, čímž má být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018).
V posuzované věci odvolací soud v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí vyšel z ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních právě proto, že již v době svého odnětí byly určeny pro výstavbu sídliště XY, proti čemuž ostatně dovolatelka ani nebrojí. Podle mínění dovolatelky měl však odvolací soud posuzovat aplikovatelnost srážek z ceny pozemků dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jednotlivě u každého z pozemků, nikoliv ve vztahu ke všem pozemkům jako celku. Ani v tomto směru se však posouzení odvolacího soudu rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nepříčí, má své logické opodstatnění a zohledňuje i individuální skutkové okolnosti dané věci, jestliže odvolací soud současně vycházel ze skutkového zjištění, že všechny odňaté pozemky byly určeny k výstavbě sídliště (jak je zřejmé z bodu 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud uvádí, že předmětné pozemky byly vykupovány státem na základě kupních smluv, v nichž bylo výslovně uvedeno, že účelem jejich převodu na stát je výstavba sídliště XY), které srostlo se stávající městskou zástavbou, i se související infrastrukturou, pročež nebyly podle odvolacího soudu naplněny předpoklady pro aplikaci dovolatelkou namítaných srážek z ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (z důvodu nemožnosti napojení na veřejný vodovod, kanalizaci, rozvod elektřiny, resp. kvůli přístupu na pozemek po nezpevněné komunikaci) ve vztahu k žádnému z pozemků; napadené rozhodnutí tedy na dovolatelkou nastolené otázce ani nezávisí (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2693/2018). Je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže odvolací soud na podkladě učiněných zjištění, dle nichž se všechny odňaté pozemky staly součástí sídliště s odpovídající infrastrukturou, dospěl k závěru, že pro aplikaci namítaných srážek z ceny zde není prostor. Konformní s citovanou judikaturou je přitom i samotné ohodnocení pozemků jako pozemků určených k výstavbě (a to právě i se zřetelem na stav pozemků v době jejich odnětí, kdy plánovaná výstavba byla následně i realizována).
Ve skutkových poměrech projednávané věci se napadené rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž se Ústavní soud toliko přihlásil k té rozhodovací praxi, dle níž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, přičemž však v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, byly-li pozemky, již v době svého odnětí určené k výstavbě sídliště včetně související infrastruktury, oceněny jako pozemky stavební.
Jestliže pak dovolatelka namítá, že odvolací soud měl provést důkaz jí předloženými znaleckými posudky, opomíjí, že tyto znalecké posudky byly soudem odmítnuty nejenom proto, že byly předloženy po koncentraci řízení, nýbrž současně i z toho důvodu, že nešlo o posudky revizní, neboť jejich předmětem nebyl přezkum správnosti závěru znaleckého posudku, z něhož soudy nižších stupňů vycházely; proti tomuto posléze uvedenému závěru pak dovolatelka ani kvalifikovaně nebrojí (nevymezuje v této souvislosti žádnou otázku hmotného či procesního práva, ani předpoklady přípustnosti dovolání). Za dané situace lze pak přisvědčit i těm závěrům odvolacího soudu, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, je zjevně nepřípadný (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, v němž dovolací soud rovněž odmítl aplikovatelnost závěrů rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 v případě, kdy nešlo o revizní znalecký posudek). Námitka dovolatelky, že tento závěr odvolacího soudu je nedostatečně zdůvodněný, není korektní, nehledě na to, že námitky tohoto charakteru vystihují spíše vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zjevně naplněny nejsou (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proti výrokům rozhodnutí v části o nákladech řízení je přípustnost dovolání ex lege vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Bezcenná je proto i argumentace dovolatelky stran aplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení v dané věci.
Dovolání je tudíž nepřípustné v celém svém rozsahu a proto je Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 11 700 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu