ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2932.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2932/2019-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému L. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 535 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 261/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2019, č. j. 25 Co 270/2018-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 18. prosince 2017, č.j. 7 C 261/2015-133, v žalobě vyhovující a odvoláním napadené části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 534 667 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Takto odvolací soud rozhodl o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému tím, že v žalobou vymezeném období od 17. 4. 2013 do 30. 9. 2017 užíval bez právního důvodu nemovitou věc (její část) ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č.p. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jejíž část žalovaný užívá bez právního důvodu tím, že je v ní umístěno zařízení malé vodní elektrárny v jeho vlastnictví; za užívání nemovité věci žalovaný žalobci ničeho neplnil. V otázce vlastnického práva k předmětným nemovitostem (kdy žalovaný tvrdil, že malá vodní elektrárna není umístěna ve stavbě č.p. XY, nýbrž v tzv. spodní stavbě, která se nachází pod stavbou č.p. XY a je v jeho vlastnictví, přičemž současně inicioval řízení o zápisu jeho vlastnického práva k této „spodní stavbě“ do katastru nemovitostí), vyšel odvolací soud z opakovaného posouzení této otázky v různých soudních řízeních, a to jak meritorně (zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalovaného k budově malé vodní elektrárny stojící na pozemku parc. č. st. XY), tak prejudiciálně (v řízení, v němž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti). Za této situace neshledal důvod k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. za účelem vyčkání výsledku řízení podle části páté o. s. ř. o zápisu domnělého vlastnického práva žalovaného k tzv. spodní stavbě malé vodní elektrárny. Dodal, že malá vodní elektrárna ve vlastnictví žalovaného je od svého vzniku instalována na stejném místě. Z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 534 667 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřoval v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Předně namítá, že měl odvolací soud řízení přerušit dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť výsledek řízení, v němž se dovolatel domáhá zápisu svého vlastnického práva ke stavbě malé vodní elektrárny do katastru nemovitostí, bude mít význam pro posuzovanou věc a nevyčkání výsledku tohoto řízení považuje dovolatel za nehospodárné. Krom toho dle dovolatele není správná úvaha odvolacího soudu, že již byla vyřešena otázka vlastnického práva k malé vodní elektrárně; dovolatel, zde nastoluje otázku, zda „může být zápis stavby odlišné od malé vodní elektrárny v katastru nemovitostí překážkou existence této malé vodní elektrárny“ a zpochybňuje existenci stavby č.p. XY jako samostatné stavby, jelikož tato dle něj nemá žádné základy (pod ní se totiž dle dovolatele nachází samostatná nemovitá stavba malé vodní elektrárny v jeho vlastnictví). Přitom dovolatel namítá, že se odvolací soud touto jeho argumentací nezabýval, a jelikož jde o argumentaci novou, nelze v posuzované věci vycházet z minulých rozhodnutí týkajících se určení vlastnického práva a vyklizení předmětných nemovitostí (dovolatel zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (dle ustanovení §243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat toliko v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1626/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3696/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2954/2018). Takovým defektem však úvaha odvolacího soudu netrpí, jestliže otázka domnělého vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem, či jejich částem (majícím dle dovolatele samostatnou povahu), byla soudy opakovaně řešena tak, že žalovaný jejich vlastníkem není. Přitom byla tato otázka posouzena i meritorně, a to rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 6. 2007, č.j. 10 C 35/2007-97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2007, č.j. 20 Co 574/2007-122, jimiž byla zamítnuta žaloba L. H. (nyní žalovaného) o určení jeho vlastnického práva ke stavbě malé vodní elektrárny stojící na stavební parcele č. XY v k. ú. XY; proto neobstojí ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, v němž dovolací soud připustil možnost jiného posouzení předběžné otázky, která byla již řešena v jiném řízení, leč rovněž jen jako otázka předběžná.
Nastoluje-li pak dovolatel (ne zcela srozumitelnou) otázku, zda „může být zápis stavby odlišné od malé vodní elektrárny v katastru nemovitostí překážkou existence této malé vodní elektrárny“, čímž zjevně sleduje prosazení své argumentace o tom, že malá vodní elektrárna v jeho vlastnictví nesestává toliko z příslušné technologie, nýbrž k ní patří i nemovitost, v níž je tato technologie umístěna a nad kterou se pak nachází stavba č.p. XY ve vlastnictví žalobce (která však dle žalovaného ani není samostatnou stavbou), směřují jeho námitky primárně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (dle nichž je malá vodní elektrárna situována právě ve stavbě č.p. XY ve vlastnictví žalobce, nikoliv v samostatné nemovitosti pod ní) a nenaplňují tak jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož nejde o zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolací námitka z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud).
Námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval jeho výše nastíněnou argumentací, korektní není, nehledě na to, že vystihuje spíše vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zjevně naplněny nejsou (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proti výroku rozhodnutí v části o náhradě nákladů odvolacího řízení (uvádí-li dovolatel, že dovolání podává proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu) je přípustnost dovolání ex lege vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Dovolání je tudíž nepřípustné v celém svém rozsahu a proto je Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž by na náhradu nákladů tohoto řízení měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu