ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3000.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3000/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti žalované SAPARIA a. s. , se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, identifikační číslo osoby: 26117649, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o zaplacení částky 587.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 365/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 70 Co 149/2019-110, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 21 C 365/2018-86, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2019, č. j. 21 C 365/2018-68 (výrok I.), zamítl žádost žalované o prominutí zmeškání lhůty (výrok II.) a rozhodl, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku uloženého žalované za odvolání usnesením č. j. 21 C 365/2018-53 se neprodlužuje a žalovaná je povinna soudní poplatek zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, jinak bude odvolací řízení zastaveno (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 70 Co 149/2019-110, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 22. 11. 2018 byl žalované doručen platební rozkaz s výzvou, aby se vyjádřila k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu; odpor žalovaná podala dne 28. 11. 2018, aniž by se vyjádřila k žalobě. Soudem uložená třicetidenní lhůta k podání vyjádření skončila dnem 7. 1. 2019. Žalovaná se v určené lhůtě k žalobě nevyjádřila a ani nesdělila žádný vážný důvod, který by jí v tom bránil; proto soud prvního stupně vydal dne 14. 1. 2019 rozsudek pro uznání. Vyjádření žalované k žalobě bylo soudu doručeno dne 16. 1. 2019. Až po doručení rozsudku pro uznání zástupci žalované dne 24. 1. 2019, žalovaná požádala dne 25. 1. 2019 o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě, a to s odůvodněním, že zástupce žalované si omylem zaznamenal lhůtu k vyjádření k žalobě až do 7. 2. 2019. Důvodem této chyby přitom mohl být pravidelný servis informačních technologií v kanceláři zástupce žalované.
Soud prvního stupně konstatoval, že lhůtu stanovenou k podání vyjádření k žalobě ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), by soud mohl prodloužit na základě žádosti žalované, opodstatněné závažnými důvody, doručené soudu před uplynutím lhůty k vyjádření, nikoli však prominout podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud následně rozhodnutí prvoinstančního soudu o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty potvrdil jako věcně správné, přičemž se zabýval otázkou, zda důvod zmeškání lhůty žalovanou je omluvitelný.
Proti usnesení odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním. Má za to, že zástupce žalované lhůtu k vyjádření zmeškal z omluvitelného důvodu, který vyplývá z objektivních okolností. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 (označené usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), pak připomíná, že i zaviněné lidské pochybení, které je u člověka naprosto přirozené, lze považovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu za omluvitelné. Dále se ztotožňuje s názorem prvního senátu Ústavního soudu vysloveným v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3263/13 o rozporu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. s ústavním pořádkem. Domnívá se proto, že „právní otázka omluvitelnosti zmeškání lhůty měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka – ve světle výše předestřeného – zjevně nedostála. Uvedla-li žalovaná, že „právní otázka omluvitelnosti zmeškání lhůty měla být dovolacím soudem posouzena jinak“ (a výslovně tak uplatňuje pouze tento důvod přípustnosti dovolání), pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaná významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nelze považovat ani tvrzení dovolatelky o rozporu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. s ústavním pořádkem, neboť návrh na zrušení ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a slov „§114b odst. 5“ v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. byl nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, uveřejněným pod č. 211/2015 Sb. (v němž se plénum Ústavního soudu vypořádalo též s důvody usnesení prvního senátu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13) zamítnut.
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se připomenout, že Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 (dále přiměřeně srovnej např. na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011) dovodil, že sice postupem podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty, jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle ustanovení §55 o. s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle ustanovení §153a odst. 3 ve spojení s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.
Nutno však vzít v úvahu, že v citovaném rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, Nejvyšší soud přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání, a dospěl k závěru, že bude nutno v odvolacím řízení posoudit, zda žalovaný z omluvitelných důvodů zmeškal lhůtu pro podání vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř. Předmětem nynějšího dovolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí o neprominutí lhůty k vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů vyslovených dovolacím soudem, jestliže v napadeném rozhodnutí dovodil, že lhůtu podle ustanovení §114b o. s. ř. nelze prominout, byť tento závěr opřel o jiné důvody. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud (jako předběžnou otázku) v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015). Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenými závěry sice není v souladu, v konečném výsledku (svým výrokem, jímž návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno) je však správné a konformní s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Poukazuje-li rovněž dovolatelka – aniž by vymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. - na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 - pak pomíjí, že v odkazované věci byla řešena omluvitelnost důvodů zmeškání zákonné lhůty k podání odvolání, tudíž rozhodování o této otázce podléhalo – na rozdíl od aktuálně projednávané věci – režimu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. O tom, že omluvitelnost důvodů, pro které dovolatelka podala kvalifikované vyjádření k žalobě po uplynutí stanovené lhůty třiceti dnů, bude zkoumána v souvislosti s projednáním odvolání žalované proti rozsudku pro uznání, již dovolací soud pojednal výše.
Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo pouze proti některé části výroku usnesení odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně i ve výroku týkajícímu se placení soudního poplatku za odvolání. Proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není pro vady projednatelné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu