ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3644.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3644/2018-544
sp. zn. 28 Cdo 3645/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. H. , nar. XY, a b) B. H. , nar. XY, obou XY, obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích čp. 58, proti žalovanému P. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, o zaplacení 60 914 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 EC 210/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 54 Co 210/2017-444, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 893 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3644/2018 a 28 Cdo 3645/2018 se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 28 Cdo 3644/2018.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-444, a to v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2016, č. j. 12 EC 210/2010-363, pokud jím byl dovolatel zavázán zaplatit žalobcům (bez rozlišení, zda oprávněným společně a nerozdílně, rovnodílně nebo v určitých poměrech) částku 60 914 Kč s příslušenstvím, a výroky III. a IV. daného rozsudku, jimiž bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobcům a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení, jejíž výše a splatnost měla být stanovena samostatným usnesením. Brojil také proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobcům 14 432,88 Kč na nákladech odvolacího řízení. Současně napadal dovoláním i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448, jímž bylo změněno „samostatné“ nákladové usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2017, č. j. 12 EC 210/2010-412, tak, že se dovolateli ukládá nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 110 149,84 Kč.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřuje-li dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobcům 60 914 Kč s příslušenstvím, nelze přehlédnout, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním bytu vlastněného žalobci není solidárního charakteru. Z petitu žaloby (viz č. l. 18) ani rozsudečného výroku totiž nevyplývá, že by byl takto (jako solidární) uplatněn; současně se z obsahu spisu nepodává ani v jakém poměru by měl být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, přičemž zde není ani žádného zjevného důvodu pro stanovení neidentických podílů. V situaci, kdy je uplatňováno dělitelné plnění, může tedy každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl pohledávky (srov. ustanovení §512 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jež jest na místě použít za situace, kdy se žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v době od prosince 2007 do srpna 2008; viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Dílčí (rovnodílné) nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 60 914 Kč s příslušenstvím přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč (60 914 Kč : 2 = 30 457 Kč); k příslušenství se při posuzování předmětu dovolacího řízení z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je pak třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 158/2017, vydané v obdobném sporu týkajícím se pohledávek věřitelů tvořících společné jmění manželů, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3939/2013, proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 625/14 , odmítl ústavní stížnost, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2304/2013, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014, a ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či přiměřeně též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, přijaté Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3692/14), je v situaci, kdy nejde o některou z výjimek, kdy je dovolání přípustné bez ohledu na výši peněžitého plnění, o němž bylo napadeným výrokem rozhodnuto (vztahy ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztahy nebo věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř), přípustnost dovolání proti uvedenému výroku objektivně vyloučena (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítnout (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V části dovolání směřující vůči nákladovým výrokům (výrok I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448) pak dovolatel předestřel otázku způsobu určení výše náhrady nákladů řízení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, když výši odměny advokáta určil za každý jednotlivý úkon právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), přestože měl tuto výši určit na základě svého uvážení paušální částkou.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014) je ustálena v tom smyslu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“, plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., bez ohledu na to, zda úkony právní služby advokáta byly realizovány před anebo po jejím zrušení, se odměna za zastupování advokátem zásadně určuje dle advokátního tarifu. Odklon od uvedené zásady je možný pouze tehdy, svědčí-li pro něj výjimečně individuální okolnosti případu (kupř. soudní řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., většina úkonů právní služby byla realizována za účinnosti této vyhlášky, posouzení výše odměny advokáta dle advokátního tarifu znamená nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů apod.), a soud musí takový postup řádně odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, publikovaný pod č. 106/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, posléze reflektovaný i judikaturou Nejvyššího soudu, viz např. usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 757/2015, či ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 629/2016).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. probíhalo řízení před dvěma soudními stupni a po jejím zrušení se ještě konalo dvakrát řízení před soudem prvního stupně a dvakrát řízení odvolací, vycházel při určení výše odměny advokáta z advokátního tarifu, a nikoliv z paušálních sazeb odvozených kupř. od vyhlášky č. 484/2000 Sb., nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoli měnit, neodchýlil. V řešené věci se totiž z obsahu spisu nepodávají takové výjimečné okolností případu, jež by použití Ústavním soudem zrušené vyhlášky odůvodňovaly, přičemž nelze ani dovozovat, že by snad užití advokátního tarifu přivozovalo nezanedbatelné zvýšení nákladů oproti způsobu určení odměny advokáta paušální sazbou (viz ustanovení §2 odst. 1, §3 odst. 1, §19 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., dle nichž by sazba odměny advokáta za řízení v jednom stupni v posuzovaném případě činila 22 960 Kč dle znění účinného do 29. 2. 2012 a 21 010 Kč dle znění účinného od 1. 3. 2012).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl též v části směřující vůči nákladovým výrokům (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 1 872 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 849 Kč, dohromady 4 893 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Výrok o spojení věcí vedených pod různými spisovými značkami ke společnému řízení se neodůvodňuje (§243b, §169 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu