ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3897.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3897/2018-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 452 72 956, proti žalovanému J. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, o zaplacení částky 533.466 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 249/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 28 Co 65/2018-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4. 8. 2008 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 533.466 Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, s odůvodněním, že dne 27. 6. 2006 oznámila M. G. (dále jen „M. G.“) jako pojištěná (na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2006 o povinném smluvním pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla značky XY) a žalovaný jako poškozený škodní událost (dopravní nehodu), k níž došlo dne 25. 6. 2006 v důsledku střetu vozidel jimi řízených, kterou podle protokolu Policie ČR zavinila M. G. s jejím vozidlem, přičemž M. G. uplatnila vůči žalobkyni nárok na pojistné plnění, kterým bude žalovanému jako poškozenému nahrazena škoda na jeho motorovém vozidle značky XY vzniklá při této dopravní nehodě. Žalobkyně vyplatila dne 13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000 Kč a dne 18. 12. 2006 částku 83.466 Kč (jako náhradu za půjčení náhradního vozidla) na jeho účet, avšak následně na základě znaleckého posudku zjistila, že ke střetu vozidel došlo zřejmě úmyslně a dopravní nehoda byla zinscenována.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 C 249/2008-212, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 533.466 Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21.340 Kč a „státu nahradit zálohované znalečné ve výši 17.523 Kč“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok o náhradě nákladů státu doplnil tak, že platebním místem pro zaplacení částky 17.523 Kč je účet Obvodního soudu pro Prahu 10; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě dovolání podaného žalovaným Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Cdo 2950/2015-262, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2017, č. j. 28 Co 405/2014-286, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 C 249/2008-212, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 5 C 249/2008-419, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 533.466 Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení dalších specifikovaných úroků z prodlení z částky 533.466 Kč od 16. 10. 2007 do zaplacení (z důvodů částečného zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22.540 Kč (výrok III.) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 „náklady na znalečné ve výši 30.023 Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně z protokolu o dopravní nehodě zjistil, že dne 25. 6. 2006 došlo ke střetu vozidla XY řízeného M. G. s vozidlem XY řízeného žalovaným, že dne 4. 5. 2006 uzavřela žalobkyně jako pojistitel s M. G. jako pojištěným pojistnou smlouvu o pojištění uvedeného vozidla a že žalobkyně vyplatila dne 13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000 Kč a dne 19. 12. 2006 částku 83.466 Kč na jeho účet. Dále bylo ze soudem vyžádaného znaleckého posudku znalce Ing. Karla Doležala prokázáno, že poškození vozidel neodpovídá nehodovému ději popisovanému žalovaným a M. G. v rámci vyšetřování střetu vozidel, že poškození vozidel vzájemně nekorespondují a že „vznikla za jiných okolností, jindy a v jiném časovém úseku“. Z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, soud dále zjistil, že jimi byla M. G. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 427.086,- Kč „z důvodu neoprávněného vyplacení pojistného, neboť ke střetu vozidel, jak byl řidiči popsán, nemohlo dojít, když znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem dospěl k závěru, že poškození vozidel vzájemně nekorespondují a některé deformace nemohly být způsobeny nehodovým dějem“. Protokolem o jednání sp. zn. 32 Co 261/2012 ze dne 17. 9. 2012 před Krajským soudem v Praze a posudkem ČVUT ze dne 24. 11. 2011 bylo prokázáno, že poškození vozidel, která vzájemně nekorespondují s průběhem nehody, nemohla být způsobena nedbalým odtahem, ale byla způsobena závažnějšími nárazy, zřejmě cíleně, a že se jednalo o úmyslný střet, neboť rychlost vozidla řízeného M. G. se blížila nule; ke střetu vozidel nemohlo dojít ani z důvodu, že řidička vozidla „zazmatkovala“. Revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu Anexsis s. r. o. ze dne 8. 9. 2017 (o jehož správnosti neměl soud pochybnost) pak bylo prokázáno, že „vozidlo XY v okamžiku střetu muselo stát a s velkou pravděpodobností nemohl být v tomto okamžiku nastartován ani motor a že zjištěná střetová pozice vypovídá o manipulativním jednání osob při provedení střetu vozidel“, přičemž „tento znalecký posudek přisvědčil“ závěru znalce Ing. Doležala ohledně nemožnosti střetu vozidel jako náhodné nehodové události. Při právním posouzení věci soud prvního stupně s odkazem na §451 odst. 1 a 2 a §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a na §2 písm. g) a §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 168/1999 Sb.“), dovodil, že „žalovaný není poškozeným, jenž má právo na náhradu újmy“ [§2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb.], když citovanými znaleckými posudky (jejichž závěry zcela korespondují se závěry, k nimž dospěly soudy v řízení vedeném proti M. G.) bylo prokázáno, že vzájemné poškození vozidel zúčastněných na předmětné dopravní nehodě nejen neodpovídá nehodovému ději, jak byl popsán jejími účastníky, ale navíc závěry revizního znaleckého posudku jednoznačně prokazují manipulativní jednání osob při provedení střetu vozidel . Vzhledem ke skutečnosti, že ke střetu vozidel dvou provozovatelů prokazatelně došlo manipulativním jednáním žalovaného a M. G., odpovídají za způsobení vzniklé škody oba, což vylučuje nárok žalovaného na plnění ze strany pojistitele M. G. Poskytla-li tedy žalobkyně žalovanému plnění a ten je přijal, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení ve výši přijatého plnění bez právního důvodu. Za tohoto skutkového a právního stavu proto soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána po právu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 28 Co 65/2018-450, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) a ve výrocích o nákladech řízení (výroky III. a IV.) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Poukázal na to, že v řízení bylo „prokázáno, a to zejména znaleckými posudky, jmenovitě revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu ANEXSIS s. r. o., o jehož správnosti ani on neměl pochybnost, a rovněž to vyplývá z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 32 Co 261/2012, ve věci M. G., z jejíhož pojistného vztahu (tj. na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a M. G. o odpovědnosti provozu vozidla pojistníka) žalobkyně plnila žalovanému, že k pojistné události dne 25. 6. 2006 nedošlo, neboť střet vozidel XY byl vyvolán úmyslně, tedy nikoli jako nahodilá skutečnost, takže nevznikl důvod pro výplatu pojistného plnění M. G., tudíž nejde o škodnou událost způsobení újmy provozem jejího vozidla [§2 písm. h) zák. č. 168/1999 Sb.]. Za této situace, kdy není dána pojistná událost z titulu pojistné smlouvy mezi žalobkyní a M. G., tj. nejde o škodnou událost způsobení újmy provozem jejího vozidla, vyplatila žalobkyně žalovanému nyní po něm požadovanou částku jako plnění za poškození jeho vozidla při předmětném střetu vozidel bez právního důvodu“. Dále odvolací soud dovodil, že „mezi žalobkyní a žalovaným není žádný pojistný vztah“ a že „mezi nimi není ani vztah škůdce a poškozeného, neboť žalobkyně žalovanému škodu na jeho vozidle nezpůsobila“. Právě proto, že mezi žalobkyní a žalovaným není žádný vztah, plnila mu žalobkyně bez právního důvodu (jako pojistitel z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla M. G. ve smyslu §9 zákona č. 168/1999 Sb.). Odvolací soud dodal, že pokud žalovaný tvrdí, že mu byla způsobena škoda při střetu vozidel, který zavinila M. G. (a tím mu způsobila škodu), „má možnost domáhat se náhrady škody proti jmenovanému škůdci“; uzavřel, že odvolací námitky žalovaného ohledně nedostatku jeho pasivní věcné legitimace ve sporu nemohou obstát.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje „ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, a to: 1) „zda v tomto případě při úmyslném způsobení dopravní nehody pojištěným (M. G.) má pojistitel (žalobce) povinnost hradit za pojištěného škodu způsobenou při takové dopravní nehodě druhému účastníkovi dopravní nehody (dovolateli), pokud nebyl v řízení zjišťován rozsah škody vzniklé druhému účastníkovi dopravní nehody při této dopravní nehodě a míra jeho zavinění na vzniku této dopravní nehody“, a 2) „zda může jít v takovém případě o povinnost dovolatele vydat žalobci jako pojistiteli bezdůvodné obohacení nebo jde o odpovědnostní právní vztah mezi účastníky dopravní nehody jako škůdcem a poškozeným z titulu náhrady škody“. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že žalobkyně mu nemohla plnit bez právního důvodu (jako pojistitel z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla M. G. ve smyslu §9 zákona č. 168/1999 Sb.), neboť „hradila za škůdce“. Poukazuje na to, že za viníka dopravní nehody byla rozhodnutím Policie ČR o přestupku vydaném v blokovém řízení označena toliko M. G., tj. pojistník a řidič vozidla XY, které nebylo zrušeno ani změněno, čímž se však odvolací soud nezabýval, a že jeho pochybení spočívá rovněž v tom, že se „dopustil nesprávného právního hodnocení znaleckých posudků“, které vyhodnotil v jeho neprospěch, tedy dospěl k závěru, že se úmyslně účastnil dopravní nehody, resp. že se dopustil manipulativního jednání, ačkoliv žalobkyně ničím neprokázala, že by se žalovaný úmyslně podílel na střetu vozidel. Dovolatel tudíž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a v tomto ohledu odkazuje na zákon č. 168/1999 Sb., jímž se řídí právní vztah mezi pojištěným a pojistitelem (jde o tzv. povinné ručení), podle jehož §6 odst. 2 má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil poškozenému uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody, přičemž poškozeným je podle §2 písm. g) tohoto zákona ten, komu byla provozem vozidla způsobena škoda a má nárok na náhradu škody. V daném případě je tedy podle dovolatele zásadní otázkou, zda provozem vozidla M. G. došlo ke vzniku škody na jeho straně, a dále je nutné vyřešit otázky jím formulované; zastává totiž názor, že pokud mu vznikla provozem vozidla M. G. škoda, je nerozhodné pro posouzení oprávněnosti jeho nároku na její náhradu, zda událost, která vedla ke vzniku škody, byla zároveň pojistnou událostí ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), či nikoli, neboť to může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti nároku škůdce na úhradu pojistného plnění dle škodového pojištění. Odvolací soud se ovšem nevypořádal řádně s otázkou, zda při úmyslném způsobení dopravní nehody pojištěným (M. G.) má žalobkyně povinnost hradit za pojištěného škodu způsobenou při předmětné dopravní nehodě a zda se v takovém případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně pojištěného, a dále pominul §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož má pojistitel proti pojištěnému, tj. M. G., nikoliv proti jakémukoliv jinému subjektu včetně dovolatele, právo na náhradu toho, co za něj plnil, pokud prokáže, že pojištěný škodu způsobil úmyslně. Při řádném právním posouzení uplatněného nároku žalobkyně by odvolací soud v takovém případě musel dospět k závěru, že při střetu vozidel vyvolaném úmyslným jednáním M. G. došlo ke vzniku škody na straně dovolatele, jakož i k závěru o rozsahu škody, která mu vznikla, a rovněž posoudit míru jeho zavinění na způsobení škody, která má podle §441 obč. zák. vliv na poměr výše škody, již může poškozený nárokovat po škůdci. Dovolatel je tedy přesvědčen o tom, že je poškozeným ve smyslu §2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni dopravní nehody, že má nárok na náhradu škody podle tohoto zákona a že je stranou závazkového právního vztahu z náhrady škody podle §420, resp. §427 a §431 obč. zák. Je tedy podle něj zřejmé, že i pokud odvolací soud „připustil právní hodnocení“, že ke střetu vozidel došlo s tím, že se jednalo o náraz připravený, úmyslný a cílený, že tento střet nebyl pojistnou událostí ve smyslu §3 písm. b) zákona o pojistné smlouvě a že bylo prokázáno, že škodní následek byl vyvolán úmyslným jednáním M. G., pak ani tyto závěry společně s dalšími provedenými důkazy nepostačují k právnímu názoru odvolacího soudu, že žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky. Z toho dovolatel dovozuje, že ve sporu není pasivně věcně legitimován, neboť z jeho strany nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného proti napadenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, byla žalované M. G. uložena povinnost zaplatit žalobkyni České pojišťovně a. s. částku 427.086 Kč se specifikovaným příslušenstvím, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dne 25. 6. 2006 sice došlo ke střetu vozidel XY, řízeného M. G., a XY, řízeného žalovaným, nejedná se však ve smyslu smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2006 mezi M. G. a Českou pojišťovnou a. s., o sdruženém pojištění vozidel (obsahující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a havarijní pojištění), o pojistnou událost podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, neboť tento střet vozidel byl vyvolán úmyslně, tedy byl cílený a připravený, tedy nikoliv jako nahodilá skutečnost, a nevznikl tak důvod pro výplatu pojistného plnění žalované ze strany žalobkyně; žalovaná se tudíž přijetím pojistného plnění ve výši částky 427.086 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je proto povinna toto plnění vydat.
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů ze skutkového závěru, že v případě střetu vozidel M. G. a žalovaného dne 25. 6. 2006 se jednalo o manipulativní jednání osob při provedení střetu vozidel, jak bylo již soudem prvního stupně zjištěno z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Anexsis s. r. o. ze dne 8. 9. 2017 (o jehož správnosti neměly soudy pochybnost a který přisvědčil závěru znalce Ing. Doležala ohledně nemožnosti střetu vozidel jako náhodné nehodové události), na jehož základě odvolací soud (mimo jiné) dovodil, že nešlo o nahodilou skutečnost [§3 písm. a) zákona č. 37/2004 Sb.].
Otázky formulované v dovolání [tj. „zda v tomto případě při úmyslném způsobení dopravní nehody pojištěným (M. G.) má pojistitel (žalobce) povinnost hradit za pojištěného škodu způsobenou při takové dopravní nehodě druhému účastníkovi dopravní nehody (dovolateli), pokud nebyl v řízení zjišťován rozsah škody vzniklé druhému účastníkovi dopravní nehody při této dopravní nehodě a míra jeho zavinění na vzniku této dopravní nehody“, a 2) „zda může jít v takovém případě o povinnost dovolatele vydat žalobci jako pojistiteli bezdůvodné obohacení nebo jde o odpovědnostní právní vztah mezi účastníky dopravní nehody jako škůdcem a poškozeným z titulu náhrady škody“], které by měly podle mínění dovolatele zakládat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a z jejichž řešení dovozuje, že ve sporu není pasivně věcně legitimován, však dovolatel prosazuje na základě (jeho) skutkového tvrzení, že střet vozidel dne 25. 6. 2006 úmyslně způsobila M. G., které ovšem neodpovídá skutkovým zjištěním a skutkovému závěru soudů nižších stupňů v dané věci. Dovolatel tak nečiní nic jiného, než že předkládá svou vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž pak buduje příslušné, pro něho příznivé právní závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím ovšem z odlišného skutkového základu. Ve skutečnosti tak v tomto ohledu - oproti svému přesvědčení - nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž zpochybňuje skutkový stav věci, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu ovšem nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Taktéž námitky dovolatele, že odvolací soud se „dopustil nesprávného právního hodnocení znaleckých posudků, které vyhodnotil v jeho neprospěch, tedy dospěl k závěru, že se úmyslně účastnil dopravní nehody, resp. že se dopustil manipulativního jednání, ačkoliv žalobkyně ničím neprokázala, že by se žalovaný úmyslně podílel na střetu vozidel“, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 o. s. ř., nýbrž jde o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci a proti hodnocení důkazů soudem.
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu