ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.795.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 795/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LLM., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, a 2) ICOM transport a. s., IČO 46346040, se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 1424/78, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 150/2017, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. srpna 2018, č. j. 72 Co 175/2018-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 6. 2018, č. j. 3 C 150/2017-122, tak, že se nezastavuje řízení o určení, že vlastníkem pozemkových parcel č. XY v katastrálním území XY a č. XY v katastrálním území XY, k nimž je v katastru nemovitostí evidováno vlastnické právo žalované 2), je žalovaná 1).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2). Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky existence překážky litispendence ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, která je dle jejího mínění dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za protichůdné označovala závěry vyplývající na jedné straně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, a na straně druhé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1748/2006. Prosazovala názor, že překážku litispendence vytváří již dříve zahájené řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 215/2016 o žalobě na uložení povinnosti žalované 1) uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu týchž pozemků, jichž se týká i nyní projednávaná věc, k uspokojení jeho restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).
Žalovaná 1) ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení překážky litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.) je rozhodná totožnost řízení, která je dána totožností jejich předmětu a totožností jejich účastníků; předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, tedy skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
O stejnou věc jde tak zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V posuzovaném řízení o určení vlastnického práva žalované 1) k pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované 2) přitom o stejnou věc s řízením vedeným u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 215/2016 o žalobě na uložení povinnosti žalované 1) uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu těchto pozemků k uspokojení jeho restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě, zjevně nejde, již jen z toho důvodu, že není dán totožný okruh jeho účastníků – žalovaná 2) se řízení o žalobě na bezúplatný převod náhradních pozemků účastní toliko v procesním postavení vedlejší účastnice, pročež jeho výsledky nemohou být pro ni závazné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, či ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1508/2015). Totožný pak není ani žalobní petit, když v nyní projednávané věci se žalobce domáhá určení, že vlastnicí předmětných pozemků je žalovaná 1), zatímco v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 215/2016 uplatňuje uspokojení svého restitučního nároku formou vydání těchto pozemků jako náhradních. Uvedená žalobní žádání (žalobní petity) jsou konečně odůvodněna jinými skutkovými tvrzeními (vychází z rozdílných skutků), když v nyní projednávané věci je tvrzena neplatnost převodu pozemků na žalovanou 2), zatímco v souběžném řízení je argumentováno dosud neuspokojeným restitučním nárokem za žalovanou 1), případně podmínkami, za nichž lze vyhovět žalobě na vydání konkrétních restituentem zvolených pozemků; není tak dána ani totožnost předmětů obou řízení. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit sama okolnost, že předpokladem vyhovění žalobě o vydání náhradních pozemků je jejich vlastnictví žalovanou 1), a to již jen z toho důvodu, že případný pravomocný rozsudek ukládající žalované 1) vydat předmětné pozemky jako náhradní žalobci nemůže být závazný i pro žalovanou 2), účastnící se řízení toliko v postavení vedlejší účastnice (jak vysvětleno výše). Na místě je nadto připomenout též v obdobných souvislostech vyslovené judikaturní závěry, dle nichž tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, jde-li o nemovitost, překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2014).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, uzavřel-li, že dříve zahájené řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 215/2016 o žalobě na uložení povinnosti žalované 1) uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu týchž pozemků (jichž se týká i nyní projednávaná věc o určení vlastnického práva žalované 1/) k uspokojení restitučního nároku uplatněného ve smyslu zákona půdě překážku litispendence ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k soudy nižšího stupně posuzovanému řízení nevytváří. Na řešení otázky totožnosti řízení o splnění povinnosti a řízení o určení, zda tu právní vztah je či není, jehož předmětem je vyřešení předběžné otázky, posuzované současně i v řízení o splnění povinnosti (viz dovolatelkou dovozovaný rozpor mezi závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1748/2006) se pak judikatura dovolacího soudu sjednotila prostřednictvím již výše citovaného usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, jež klade důraz na obsah žalobního petitu, resp. rozsudečného výroku; za totožná označuje řízení toliko v situaci, kdy je již samotným rozsudečným výrokem (potažmo navrhovaným žalobním petitem) ve sporu o splnění povinnosti formou řešení předběžné otázky zcela vypořádán právní vztah, jenž by měl být posuzován v řízení o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není (viz např. řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a řízení o určení /ne/platnosti takové výpovědi nebo řízení o splnění pohledávky a řízení o určení její výše či /ne/existence apod.). Dovolatelkou vytýkaná rozpornost judikatury tudíž dána není.
Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tedy v posuzovaném případě zjevně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu