ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1359.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1359/2017-1065
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně L. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) D. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, a 2) P. J. K. , narozenému XY, naposledy bytem XY, zemřelému 28. září 2015, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 60/2002, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 6 Cmo 170/2016-1004, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9. ledna 2002, č. j. Sm 534/2001-18, uložil původnímu žalovanému (L. K.), aby zaplatil žalobkyni (L. H.) částku „170.00,-- Kč se 6% úrokem ročně z částky 170.000,-- Kč, počínaje 28. březnem 2001 do zaplacení, odměnu ve výši 567.-- Kč a náklady řízení ve výši 6.820,-- Kč“.
Usnesením ze dne 10. února 2006, č. j. 50 Cm 60/2002-39, Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – rozhodl, že na straně žalovaného bude nadále pokračováno s D. K. (narozenou XY) a P. K. (narozeným XY), když původní žalovaný dne 23. srpna 2003 zemřel.
Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 50 Cm 60/2002-401, Městský soud v Praze k námitkám původního žalovaného, ponechal shora označený směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. 50 Cm 60/2002-495, odvolací řízení „ve vztahu k oběma žalovaným“ pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Vrchní soud v Praze odvolání obou žalovaných proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 9. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 437/2012-508, jako vadné (§43 odst. 2 o. s. ř.) odmítl.
V dalším průběhu řízení Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 328/2014-778, mimo jiné potvrdil usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, kterým Městský soud v Praze opravil výrok směnečného platebního rozkazu ze dne 9. ledna 2002, „č. j. 50 Cm 60/2002-18“, tak, že slova „170.00,-- Kč“ se nahrazují slovy „170.000,- Kč“. Následně usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 329/2014-783, Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované potvrdil usnesení ze dne 6. června 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-673, kterým Městský soud v Praze opravil své usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, tak, že vypustil text „směnečného platebního rozkazu č. j. 50 Cm 60/2002-18“ a nahradil jej textem „směnečného platebního rozkazu č. j. Sm 534/2001-18“, s tím, že „po opravě výrok usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, správně zní: Ve výroku směnečného platebního rozkazu, č. j. Sm 534/2001-18, ze dne 9. ledna 2002 se slova 170.00,-- Kč nahrazují slovy „170.000,- Kč“.
Proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014 a 10. prosince 2014 podala první žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. července 2015, č. j. 29 Cdo 1359/2015-933, 29 Cdo 3124/2015, 29 Cdo 3126/2015, 29 Cdo 3128/2015, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom nad rámec důvodů, pro které dovolání první žalované odmítl, doplnil, že v dalším průběhu řízení bude úkolem soudů nižších stupňů posoudit, zda námitky podané první žalovanou (D. K.) a druhým žalovaným (po změně jména P. J. K.) proti (opravenému) směnečnému platebnímu rozkazu byly podány včas a v této souvislosti rovněž zvážit důsledky opravy směnečného platebního rozkazu na výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 24. března 2016, č. j. 50 Cm 60/2002-955, řízení o námitkách první žalované proti (opravenému) směnečnému platebnímu rozkazu přerušil do doby právní moci rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, podané první žalovanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 a vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 26 Cm 1/2014 (výrok I.), dále přerušil řízení o námitkách (v mezidobí zemřelého) druhého žalovaného proti (opravenému) směnečnému platebnímu rozkazu do doby právní moci rozhodnutí o skončení dědického řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 25 D 1144/2015 (výrok II.) a zamítl návrh první žalované, doručený soudu dne 16. března 2016, na opravu chyb v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 a v usneseních téhož soudu ze dne 29. května 2014 a ze dne 6. června 2014 (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatelka (posuzováno podle obsahu) vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované v dovolání označenými rozhodnutími), je otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (zda odůvodnění napadeného usnesení vyhovuje požadavkům kladeným na něj ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.).
Potud je však napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, podle kterého vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, včetně tam obsaženého poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše řečené platí v poměrech projednávané věci o to více, že dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, ani nejsou rozhodnutími ve věci samé, nýbrž řeší „jen“ označené procesní otázky.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při úvaze o přípustnosti podaného dovolání nepřihlížel k obsahu podání samotné dovolatelky ze dne 30. října 2016 (k tomu srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu