ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1609.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1609/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 737/2, PSČ 757 01, proti žalovanému Ing. Oldřichu Fabiánovi, se sídlem ve Vsetíně, Pod Bečevnou 129, PSČ 755 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. U., narozené XY, zastoupenému JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, PSČ 755 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 240/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 57 Co 411/2016-169, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. června 2011, č. j. 17 C 240/2010-42, Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, odkazuje na ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přerušil řízení ve věci žalobce (M. K.) proti žalované (M. U.) o určení vlastnictví, a to „do pravomocného ukončení řízení ve věci trestního stíhání žalované vedeného pod sp. zn. KRPZ XY Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality“. Soud prvního stupně uzavřel, že „výsledek trestního stíhání ovlivní výsledek i tohoto soudního řízení“.
K návrhu žalobce ze dne 13. dubna 2016 soud prvního stupně usnesením ze dne 26. května 2016, č. j. 17 C 240/2010-115, rozhodl o pokračování v řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř., s tím, že trestní řízení vedené proti žalované bylo pravomocně skončeno. Podle soudu prvního stupně se účastníkem řízení namísto žalované stal Ing. Oldřich Fabián (dále jen „O. F.“), jako insolvenční správce dlužnice M. U., když žalobce podal návrh na pokračování v řízení.
Usnesením ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 57 Co 411/2016-169, Krajský soud v Ostravě k odvolání O. F. potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že odpadl důvod pro přerušení řízení, když trestní řízení vedené proti žalované bylo pravomocně skončeno. Dodal, že prohlášením konkursu na majetek žalované (10. července 2012) bylo řízení přerušeno podle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), avšak žalobce (jako věřitel uplatňující pohledávku za žalovanou) navrhl pokračování v řízení (§265 odst. 1 insolvenčního zákona). Dále odvolací soud uvedl, že „s ohledem na tuto situaci se insolvenční správce dlužnice se stal účastníkem řízení namísto ní, z čehož také vyplývá i oprávnění insolvenčního správce podat odvolání proti napadenému usnesení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal O. F. dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 o. s. ř., tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání označené) judikatury dovolacího soudu, namítaje (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Konkrétně dovolatel tvrdí, že „insolvenční věřitel“ není oprávněn po prohlášení konkursu na majetek dlužníka domáhat se v soudním řízení mimo insolvenční řízení určení svého vlastnického práva k nemovitosti zapsané do majetkové podstaty dlužníka, protože takový spor je svým charakterem sporem o vyloučení majetku z majetkové podstaty. Dále konstatuje, že charakter sporu o vyloučení věci z majetkové podstaty má i soudní řízení, které má ve svém důsledku znamenat vydání věci z majetkové podstaty dlužníka (řízení o neplatnost kupní smlouvy k nemovitosti). K tomu odkazuje na „nález“ Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1670/2011 (správně jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2012). Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil i příslušnost (míněno věcnou příslušnost) soudů obou stupňů.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud vyrozuměl účastníky řízení o tom, že usnesením ze dne 10. července 2012, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice, okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této věci přerušeno a po dobu trvání účinků prohlášení konkursu v něm nelze pokračovat, případně usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené otázky jde o věc dovolacím soudem výslovně neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§263 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem.
(…)
(4) Jakmile se soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.
§264 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka.
(2) Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.
§265 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň.
(…)
§265 (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014)
(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh těchto věřitelů nebo insolvenčního správce, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň. Dnem, kdy soudu, rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, u kterého je řízení vedeno, došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka.
(…)
Ustanovení §263 až 265 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 platila v citované podobě v době prohlášení konkursu na majetek dlužnice (10. července 2012) a byla určující pro dovoláním nezpochybněný závěr, že od 10. července 2012 se v dané věci (přerušené rozhodnutím soudu prvního stupně z 1. června 2011) prosazovaly též účinky přerušení řízení podle §263 a násl. insolvenčního zákona (v rozhodném znění). Ustanovení §265 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 platilo v citované podobě v době, kdy soudu prvního stupně došel žalobcův návrh na pokračování v řízení (14. dubna 2016).
Ustanovení §265 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 výslovně nevymezovalo, které osoby jsou oprávněny (legitimovány) k podání návrhu na pokračování v řízení o věcech tam uvedených, ani neurčovalo, s kým bude po podání takového návrhu dále pokračováno jako s účastníkem řízení.
Soudní praxe pak dovodila, že v případech uvedených v §265 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 se do co do vymezení okruhu osob oprávněných k podání návrhu na pokračování v řízení, určení pořadí, v jakém tak mohou činit a vymezení účinků takového návrhu, postupuje podle §264 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
K doplnění (změně) §265 odst. 1 insolvenčního zákona pak došlo s účinností od 1. ledna 2014 [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů]. Při absenci jiných přechodných ustanovení platil i pro toto doplnění (změnu) článek II. (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 294/2013 Sb., jenž určoval, že:
„Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.“
Z uvedeného pro danou věc plyne, že otázku, jaké účinky vyvolal návrh na pokračování v řízení podaný žalobcem v dubnu 2016, je nutno řešit podle ustanovení §265 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014. Tam, kde lze v řízení pokračovat, legitimuje předmětné ustanovení k podání návrhu na pokračování v řízení též věřitele, kteří uplatňovali proti dlužníku (v přerušeném řízení) pohledávky nebo jiná práva, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty (§265 odst. 1 věta první insolvenčního zákona v rozhodném znění), s tím, že dnem, kdy soudu, u kterého je řízení vedeno, došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka (§265 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona v rozhodném znění). K tomu budiž řečeno, že „věřitelem“ ve smyslu označeného ustanovení se nerozumí osoba, která také (zároveň) uplatňuje svou pohledávku za dlužníkem v insolvenčním řízení, nýbrž osoba, která dosud uplatňovala své nároky za dlužníkem v přerušeném řízení (bez ohledu na to, že nemá pohledávku za dlužníkem, kterou by mohla přihlásit do insolvenčního řízení).
Zbývá určit, zda předmětné řízení je vskutku řízením, v němž je možné pokračovat na návrh žalobce (zda návrh na pokračování v řízení mohl vyvolat účinky předjímané ustanovením §265 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona).
V otázce výkladu §263 odst. 1 a §265 odst. 1 insolvenčního zákona je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na těchto závěrech:
1/ Je-li prohlášen konkurs na majetek věřitele oprávněného ze zadržovacího práva a probíhá-li v době prohlášení konkursu spor o existenci zadržovacího práva formou vindikační žaloby, kterou se vlastník zadržené movité věci domáhá jejího vydání po tom, kdo mu ji zadržuje, nastává ve vztahu k tomuto sporu účinek přerušení řízení podle ustanovení §263 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem k ustanovení §265 odst. 1 insolvenčního zákona nelze v takto přerušeném řízení po dobu trvání účinků konkursu pokračovat, neboť spor o vydání věci má v insolvenčních poměrech charakter sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3031/2009, uveřejněné pod číslem 123/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Bylo-li prohlášením konkursu přerušeno řízení před soudem (§263 odst. 1 insolvenčního zákona), v němž lze na návrh pokračovat (§265 odst. 1 insolvenčního zákona), a navrhl-li pokračování v řízení věřitel (žalobce) nebo insolvenční správce, nebrání projednání a rozhodnutí věci skutečnost, že účastníci nebyli po prohlášení konkursu řádně poučeni způsobem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 3951/2014).
Jak je patrno ze skutkových reálií R 107/2014, i tam bylo předmětem sporu (zahájeného před zahájením insolvenčního řízení na majetek jednoho ze žalovaných) určení vlastnického práva k nemovitosti, přičemž Nejvyšší soud tamtéž vysvětlil, že po prohlášení konkursu na majetek žalovaného (jednoho z žalovaných) bylo možné v řízení pokračovat v intencích §265 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Je tomu tak i proto, že spor o určení vlastnictví majetku (sepsaného do majetkové podstaty dlužníka) není sporem o vydání takového majetku žalobci (R 123/2011), ani sporem, jehož výsledek by měl bez dalšího vést k vyloučení takového majetku z majetkové podstaty; již proto, že příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka nemusí být na otázce, kdo je vlastníkem takového majetku vůbec závislá (srov. např. §205 odst. 4 insolvenčního zákona), jednak proto, že výsledek takového určení dosažený v průběhu insolvenčního řízení u jiného soudu či jiného orgánu, není pro insolvenční soud ani závazný (srov. §231 odst. 1 insolvenčního zákona).
Lze tedy shrnout, že spor zahájený před zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného, jímž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že je vlastníkem určitého majetku (náležejícího jinak do majetkové podstaty žalovaného), je sporem, který se podle ustanovení §263 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 sice přerušil prohlášením konkursu na majetek žalovaného, v němž však je možné pokračovat na návrh k tomu oprávněné osoby.
K argumentaci dovolatele výše označeným usnesením Ústavního soudu Nejvyšší soud uvádí, že vrcholným článkem soudní soustavy, jenž (u vědomí, že tak musí činit ústavně konformním způsobem) sjednocuje judikaturu obecných soudů při výkladu tzv. jednoduchého (podústavního) práva, je Nejvyšší soud [a (jen) v oblasti správního soudnictví Nejvyšší správní soud]. S tím je ve shodě i „nálezová“ judikatura Ústavního soudu, která je ustálena v závěru, že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes a „účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají - jako potvrzení svých právních názorů.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.
Odvolací soud jednak správně vyhodnotil, že odpadl důvod, pro který bylo řízení přerušeno podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., a dále správně posoudil návrh žalobce ze dne 13. dubna 2016 jako návrh věřitele (dle §265 odst. 1 insolvenčního zákona) na pokračování v řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek dlužnice (§263 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom insolvenční správce sám návrh na pokračování v řízení nepodal, přičemž z toho, jak oponoval návrhu žalobce v odvolání proti usnesení o přerušení řízení, i z jeho dovolací argumentace, je zřejmé, že na přerušení řízení trvá.
Zbývá dodat (k polemice dovolatele o věcné příslušnosti soudů), že daný spor byl zahájen (19. listopadu 2010) v době před zahájením insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici (10. listopadu 2011); není tedy incidenčním sporem ve smyslu §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, k jehož projednání jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (§7a písm. b/ insolvenčního zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu