ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2144.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2144/2017-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, PSČ 190 00, proti žalovanému Lesostavby Frýdek - Místek a. s. , se sídlem ve Frýdku - Místku, Slezská 2766, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 45193118, zastoupenému Mgr. Michalem Přibilem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, o zaplacení částky 4 732 533,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 113 C 36/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2016, č. j. 8 Co 533/2016-139, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2016, č. j. 8 Co 533/2016-139, se v prvním měnícím výroku ve věci samé ohledně zaplacení částky 4 732 533,50 Kč a v druhém a třetím výroku o nákladech řízení mění takto:
1/ Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. května 2016, č. j. 113 C 36/2015-101, se v části bodu I. výroku, jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč, potvrzuje.
2/ Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 167 557 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
3/ Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 67 782,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 347,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. května 2016, č. j. 113 C 36/2015-101, Okresní soud ve Frýdku - Místku:
1/ Zamítl návrh žalobkyně (Mgr. Moniky Cihelkové, jako insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o.), aby žalovaný (Lesostavby Frýdek - Místek a. s.) zaplatil žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 8 220 510 Kč od 13. října 2012 do 25. října 2012 a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 4 732 533,50 Kč od 26. října 2012 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 167 376 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Dne 8. února 2012 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o provádění komplexních lesnických činností subdodavatelem a o prodeji dříví subdodavateli, na základě které žalovaný vykonával pro dlužníka lesnické činnosti a současně od dlužníka kupoval vytěžené dříví.
2/ Dne 17. února 2012 uzavřeli dlužník a ČSOB Factoring, a. s. (dále jen „Č. F.“) smlouvu o faktoringové spolupráci, na jejímž základě byly pohledávky dlužníka za žalovaným z titulu kupní ceny dříví postoupeny na Č. F.
3/ Fakturou č. 22600425 z 6. září 2012, splatnou 12. října 2012, dlužník požadoval po žalovaném uhradit částku 8 220 510 Kč za dříví dodané v srpnu 2012. V textu této faktury bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky.
4/ Ke dni 18. září 2012 činily pohledávky žalovaného za dlužníkem z titulu neuhrazených cen provedených lesnických prací celkem částku 7 289 718,50 Kč, ke dni 22. října 2012 částku 7 982 945,50 Kč.
5/ Žalovaný po obdržení faktury č. 22600425 informoval Č. F. dopisem z 18. září 2012 o svých pohledávkách za dlužníkem v celkové výši 7 289 718,50 Kč, s tím, že je hodlá započíst vůči postoupené pohledávce.
6/ Dne 1. října 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a usnesením ze dne 2. října 2012 bylo rozhodnuto o jeho úpadku.
7/ Žalovaný provedl zápočet dopisem z 3. října 2012. Po zjištění, že dlužník část pohledávek uhradil, provedl zápočet opětovně dopisem z 16. října 2012, v němž označil pohledávky za dlužníkem příslušnými fakturami a pohledávku dlužníka fakturou č. 22600425. Rozsah vzájemných pohledávek činil 4 732 533,50 Kč, proto žalovaný nad rámec této částky uhradil na účet Č. F. částku 3 487 976,50 Kč.
8/ Třetí zápočet provedl žalovaný dopisem z 23. února 2015, tedy v době, kdy došlo k přeměně reorganizace v konkurs (usnesení ze dne 22. dubna 2014), a poté, co pozbylo platnosti předběžné opatření zakazující započítávání vzájemných pohledávek (usnesení ze dne 18. června 2014).
9/ Dopisem z 16. března 2015 oznámil Č. F. žalovanému, že v důsledku ukončení faktoringové spolupráce mezi ním a dlužníkem došlo ke zpětnému převodu (do majetkové podstaty dlužníka) postoupené (a dosud neuhrazené) pohledávky dlužníka za žalovaným ve výši 4 732 533,50 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně - cituje ustanovení §526, §529 odst. 2, §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), §359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a §1881 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) - dospěl k závěru, že „ještě před podáním žaloby došlo k úplnému zániku žalované pohledávky“. Tuto pohledávku původně vlastnil dlužník, který ji postoupil na Č. F. Okamžikem oznámení o postoupení pohledávky (září 2012) mohl žalovaný jednat výlučně s Č. F. jako postupníkem a novým věřitelem. K zániku postoupené pohledávky došlo započtením. Zpětné postoupení pohledávky na dlužníka v březnu 2015 v částce 4 732 533,50 Kč je neplatné, protože v této době pohledávka již neexistovala. K námitkám žalobce soud prvního stupně uvedl, že zápočty byly postupníku doručeny (což plyne z korespondence mezi žalovaným a postupníkem), žalovaný jednal bez zbytečného odkladu (uvědomil postupníka o existenci pohledávek, provedl zápočet vzájemných pohledávek) a splněny byly i podmínky dle §529 obč. zák. a 359 obch. zák. včetně toho, že dlužník nebyl schopen plnit své peněžité závazky.
Soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení §324 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se v případě zápočtů ze dne 3. října 2012 a 16. října 2012 nepoužije, když šlo o započtení mezi žalovaným a Č. F. (nikoliv dlužníkem). Žalovaný nebyl ani stranou smlouvy o faktoringové spolupráci ze dne 17. února 2012, týkaly se jej pouze její účinky, tj. postupování pohledávek dlužníka na Č. F. Žalovaného se netýkala ani dohoda o zpětném postoupení pohledávek uzavřená v roce 2015 mezi dlužníkem a Č. F., neboť žalovaný v důsledku zániku pohledávky započtením již vůči žádnému z těchto subjektů neměl dluh ani pohledávku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. prosince 2016, č. j. 8 Co 533/2016-139:
1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbylé části, tj. pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 7,5 % úrok z prodlení ročně z částky 8 220 510 Kč od 13. října 2012 do 25. října 2012 a z částky 4 732 533,50 Kč od 26. října 2012 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 78 416 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám její zástupkyně (druhý výrok).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 36 216 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám její zástupkyně (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která doplnil o zjištění z notifikačního dopisu z 16. března 2015) a z nesporných tvrzení účastníků, že žalovaný svou započitatelnou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka, notifikační dopis z 16. března 2015 byl doručen do dispozice žalovaného a zpět na dlužníka byla postoupena pouze jistina. Podle odvolacího soudu aplikoval soud prvního stupně správně na hmotněprávní vztahy vzniklé před 1. lednem 2014 dosavadní právní předpisy. S ohledem na vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. plněním na kupní cenu dříví tížilo žalovaného břemeno důkazní k prokázání jeho tvrzení o zániku pohledávky započtením.
Odvolací soud uvedl, že mu byla „předkládána právní otázka omezení započitatelnosti pohledávek vůči postupníku ve smyslu §529 odst. 2 obč. zák., vyplývající jak z §324 odst. 3 insolvenčního zákona, tak z §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, s ohledem na reorganizaci, potažmo konkurs postupitele v době započtení“. Podle názoru odvolacího soudu tuto otázku zodpověděl pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2010“), který je - stejně jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Insolvenční úprava přinesla změny v institutu započtení (§140 odst. 2, 3, 4 insolvenčního zákona), avšak závěry přijaté v R 15/2010 k výkladu §529 odst. 2 obč. zák. se prosadí (kromě zákonem odlišně definovaného omezení kompenzability pohledávek) i na poli insolvenčním. Názor žalovaného, že pro absenci vzájemnosti pohledávek v důsledku postoupení se neuplatní omezení započtení obsažené v §324 odst. 3 a §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, je mylný. Platí totiž, že pro účely zániku pohledávek jednostranným úkonem směřujícím k započtení se podle §529 odst. 2 obč. zák. (§1884 odst. 1 o. z.) pohlíží na pohledávku vůči dlužníku, jako by se nacházela stále v majetku postupitele. Je-li postupitel v reorganizaci, znemožňuje započtení úprava obsažená v §324 odst. 3 insolvenčního zákona a v případě konkursu je započtení možné za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, přičemž není přípustné také tehdy, nestal-li se dlužníkův věřitel přihlášeným věřitelem ohledně své započitatelné pohledávky (jako v projednávané věci). Zápočty z 3. října 2012, 16. října 2012 a 23. února 2015 jsou tedy neplatné pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nevyvrátil domněnku existence uznaného závazku. Jelikož dlužníkovi nebylo postoupeno zpět také příslušenství pohledávky, žaloba v rozsahu požadovaného úroku z prodlení z částky 8 220 510 Kč od 13. října 2012 do 25. října 2012 a z částky 4 732 533, 50 Kč od 26. října 2012 do zaplacení není důvodná.
Žalovaný podal dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč. Přípustnost dovolání vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jde o tyto otázky:
1/ „Zda-li se ustanovení §324 odst. 3 insolvenčního zákona o zákazu započtení pohledávek aplikuje na situace, kdy se nejedná o započtení vzájemných pohledávek dlužníka, který je v úpadku, a věřitele, ale o započtení pohledávky třetí osoby, která od dlužníka pohledávku nabyla před zahájením insolvenčního řízení, vůči věřiteli a pohledávek věřitele vůči dlužníku dle §529 odst. 2 obč. zák.?“
2/ „Zda-li podmínkou přípustnosti započtení je povinnost věřitele přihlásit ve smyslu §140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona svou pohledávku za dlužníkem, který je v úpadku, do insolvenčního řízení dlužníka, za situace, kdy se nejedná o započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ale o započtení pohledávky třetí osoby, která od dlužníka pohledávku nabyla před zahájením insolvenčního řízení, vůči věřiteli a pohledávek věřitele vůči dlužníkovi dle §529 odst. 2 obč. zák.?“
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu s důrazem na skutečnost, že v dané věci je skutkový stav odlišný oproti věci řešené v R 15/2010, jehož právní větu aplikoval odvolací soud. Podle dovolatele je rozhodné, že v projednávané věci pohledávka, vůči níž započtení směřovalo, neopouštěla majetkovou podstatu, neboť se v ní nikdy nenacházela, když ji dlužník asi měsíc před zahájením insolvenčního řízení prodal (a dostal za ni zaplaceno). V této souvislosti dovolatel namítá, že zákaz započítávání ve smyslu §324 odst. 3 insolvenčního zákona a podmínky započítávání ve smyslu §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se nevztahují na pohledávky, které se nikdy nestaly součástí majetkové podstaty. V dané věci nemělo započtení žádný vliv na insolvenční řízení dlužníka a započtení vůči Č. F. nemohlo žalobkyni ani ostatní věřitele nijak poškodit. Zdůrazňuje, že nešlo o vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka (vůči němuž je vedeno insolvenční řízení) a kdyby nedošlo k postoupení pohledávky, mohl by pohledávku vůči dlužníku započíst ve smyslu §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Dále dovolatel rozvádí úvahy na téma „diametrálně odlišné koncepce“ započtení obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání a v insolvenčním zákoně. Podle dovolatele se odvolací soud nijak nevypořádal ani s jeho námitkou, že „pokud došlo ke zpětnému postoupení pohledávky bezúplatně, avšak dříve za ni Č. F. zaplatil 80 % hodnoty, pak pokud by skutečně na ni měla mít žalobkyně právo, v rozsahu 80 % by byla zaplacena podruhé“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel brojí proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 732 533,50 Kč.
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázek dovoláním předestřených jde v insolvenčních poměrech o věc dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní poměry týkající se postoupení pohledávky smlouvou z 17. února 2012 i zápočtů z 3. října 2012 a 16. října 2012 (s ohledem na absenci ujednání stran dle §3028 odst. 3 věty druhé o. z.) se řídí občanským zákoníkem účinným do 31. prosince 2013 (viz §3028 odst. 3 o. z.).
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona:
§529 obč. zák.
(…)
(2) Dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.
§580 obč. zák.
Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
§140 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(…)
(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.
(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel
a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo
b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo
c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo
d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.
(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.
§324 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 20. července 2009)
(…)
(3) Od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem.
V takto ustaveném právním rámci je určující pro výsledek dovolacího řízení posouzení (možnosti) zániku vzájemných pohledávek dlužníka a dovolatele zápočtem za situace, kdy dlužník před zahájením insolvenčního řízení postoupil pohledávku na třetí osobu, vůči níž dovolatel učinil zápočet v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Od vyřešení této otázky se odvíjí i případná aplikace ustanovení insolvenčního zákona o zákazu započtení a o splnění podmínek přípustnosti započtení.
Judikatura Nejvyššího soudu k započtení vzájemných pohledávek, ve vazbě na změnu v osobě věřitele pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky, je ustálena v následujících závěrech:
1/ Dlužník, který má v době, kdy se vůči němu stalo účinným postoupení pohledávky, vůči postupiteli pohledávku způsobilou k započtení a který bez zbytečného odkladu poté tuto skutečnost oznámil postupníkovi, může ve smyslu §529 odst. 2 obč. zák. učinit jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má vůči postupiteli, přímo proti postupníkovi, jen je-li jeho pohledávka již splatná nebo dovoluje-li mu zákonná úprava (jinde, než v §529 odst. 2 obč. zák.) započíst i nesplatnou pohledávku ( k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněný pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Postupem podle §529 odst. 2 obč. zák. nemůže dlužník použít k započtení vůči postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526 obč. zák.), trvají-li v době, kdy by měl být učiněn úkon směřující k započtení, účinky konkursu prohlášeného na majetek postupitele podle zákona č. 328/1991 Sb. (k tomu srov. R 15/2010).
K otázce započtení v poměrech insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněném pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2018“). V něm Nejvyšší soud při výkladu §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona vysvětlil, že ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, započtení zakázáno zásadně není (za dodržení §111 insolvenčního zákona). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium (§122 odst. 3 insolvenčního zákona). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, viz §89 insolvenčního zákona) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. I přes splnění podmínek uvedených v §140 insolvenčního zákona může insolvenční soud zakázat započtení pohledávek předběžným opatřením (§82 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona). Současně insolvenční zákon dává insolvenčnímu soudu možnost, aby předběžným opatřením naopak udělil souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i v době, kdy je to zakázáno (§82 odst. 3 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona).
Dále Nejvyšší soud v R 63/2018 dovodil, že insolvenční zákon neobsahuje v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) tak lze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uskutečnit pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. U pohledávek za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v §140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení).
K závěrům vysloveným v R 63/2018 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěru, že dovolatelem provedené zápočty z 3. října 2012, 16. října 2012 a 23. února 2015 jsou neplatné pro rozpor se zákonem, odkazuje potud na závěry vyslovené v R 15/2010 a cituje právní větu, podle níž „postupem podle §529 odst. 2 obč. zák. nemůže dlužník použít k započtení vůči postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526 obč. zák.), trvají-li v době, kdy by měl být učiněn úkon směřující k započtení, účinky konkursu prohlášeného na majetek postupitele“.
Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že závěry R 15/2010 ohledně možnosti započtení (přijaté k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání) se prosadí i v projednávané věci. Odvolací soud totiž pominul (jak správně namítá dovolatel), že skutkové okolnosti dané věci jsou podstatně odlišné od věci řešené v R 15/2010.
Dovolateli je možno přisvědčit, že insolvenční zákon opustil koncepci striktního zákazu započtení (obsaženého v §14 odst. 1 písm. i/ ZKV) a prostřednictvím §140 odst. 2 a 3 započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele připustil. Dovolatel má pravdu také v tom, že kdyby nedošlo k postoupení pohledávek dlužníka za dovolatelem na základě faktoringové smlouvy, mohl by dovolatel započíst vzájemné pohledávky podle §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona.
Lze doplnit, že insolvenční zákon neobsahuje v §140 odst. 2 až 4 zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Při posouzení otázky započtení v poměrech založených insolvenčním zákonem je tedy nutno nejprve uvážit, zda k vzájemnému započtení pohledávek dlužníka a věřitele dochází v době před rozhodnutím o úpadku či (až) v době po rozhodnutí o úpadku. V době před rozhodnutím o úpadku není právo započíst vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele dotčeno insolvenční úpravou [s výjimkou nařízení předběžného opatření (§82 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona), vyhlášení moratoria (§122 odst. 3 insolvenčního zákona) a zveřejnění návrhu na povolení reorganizace (§324 odst. 3 insolvenčního zákona)]. V době po rozhodnutí o úpadku lze vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele započíst pouze v případě, že budou splněny podmínky stanovené v §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona.
V případě započtení vzájemných pohledávek po rozhodnutí o úpadku (jako v projednávané věci) je rozhodné, že (již) v době před rozhodnutím o úpadku kumulativně platilo, že
a/ se pohledávka, vůči které směřuje započtení, v majetkové podstatě nenacházela (dlužník ji úplatně postoupil třetí osobě),
b/ dovolateli bylo oznámeno postoupení pohledávky dlužníka, a
c/ dovolatel oznámil postupníku bez zbytečného odkladu, že má vzájemnou pohledávku vůči postupiteli.
V poměrech dané věci, kdy soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (účastníky nezpochybněných), že dlužník pohledávku za dovolatelem postoupil smlouvou o faktoringové spolupráci z 17. února 2012 na Č. F., že oznámil postoupení pohledávky dovolateli v měsíci září 2012 (v textu faktury č. 226000425 z 6. září 2012), že dovolatel oznámil Č. F. (postupníku), že má pohledávku vůči dlužníku (postupiteli) dopisem z 18. září 2012 a že provedl zápočet vzájemných pohledávek dopisy adresovanými Č. F. z 3. října 2012, 16. října 2012 (opětovně z důvodu nesprávné výše pohledávek) a 23. února 2015 (po přeměně reorganizace v konkurs), lze uzavřít, že dovolatel započtením z 16. října 2012 učiněným vůči Č. F. způsobil zánik pohledávky ve výši 4 732 533,50 Kč, jejíž úhrady se žalobkyně v tomto sporu domáhá.
V uvedených souvislostech je zjevné, že za daného skutkového stavu, kdy se pohledávky dlužníka vůči dovolateli nestaly součástí majetkové podstaty dlužníka, nebylo možno aplikovat ustanovení §140 odst. 2 až 4 a §324 odst. 3 insolvenčního zákona způsobem obsaženým v napadeném rozsudku.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (ve shodě s §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části bodu I. výroku, pokud jím byla žaloba o zaplacení částky 4 732 533,50 Kč zamítnuta, a změnil ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně je odůvodněn tím, že dle §142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 5 úkonů právní služby ( převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě z 5. února 2016, porada s klientem 10. března 2016 v délce 90 minut, vyjádření žalovaného z 6. května 2016 a účast na jednání 9. května 2016 v délce 91 minut ) určené dle §11 odst. 1 písm. a/, c/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném. Tarifní hodnotou, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby, je částka 4 732 533,50 Kč, z níž mimosmluvní odměna dle §7 bodu 6. advokátního tarifu za 1 úkon právní služby činí 27 260 Kč (celkem tedy 136 300 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 1 500 Kč) jde o částku 137 800 Kč. Dále žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k soudnímu jednání 9. května 2016 na trase Kopřivnice Frýdek - Místek a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti 50 km, průměrné spotřebě motorové nafty 5,9 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,50 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 3,80 Kč/1 km, tj. celkem 277 Kč; náhrada za promeškaný čas cestou na jednání soudu dle §14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu, za 4 půlhodiny á 100 Kč činí celkem 400 Kč. S připočtením částky 29 080 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 167 557 Kč.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření žalovaného z 6. října 2016 a účast na soudním jednání 20. prosince 2016 v délce 70 minut) určené dle §11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018. Mimosmluvní odměna dle §7 bodu 6. advokátního tarifu za 1 úkon právní služby činí 27 260 Kč (celkem 54 520 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 600 Kč) jde o částku 55 120 Kč. Dále žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k jednání odvolacího soudu na trase Kopřivnice - Ostrava a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti 90 km, průměrné spotřebě motorové nafty 5,9 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,50 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 3,80 Kč/1 km, tj. celkem 498,50 Kč; náhrada za promeškaný čas cestou na jednání soudu dle §14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu, za 4 půlhodiny á 100 Kč činí 400 Kč. S připočtením částky 11 764 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, Nejvyšší soud přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové částce 67 782,50 Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl s dovoláním úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (dovolání z 9. března 2017) určené dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 27 260 Kč (dle §7 bodu 6. advokátního tarifu) a s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018, ve výši 300 Kč za úkon právní služby jde o částku 27 560 Kč . S připočtením částky 5 787,60 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, tak jde celkem o částku 33 347,60 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení, které žalovaný účelně vynaložil, činí 43 347,60 Kč (včetně zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 10 000 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu