ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2242.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2242/2018-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, jako hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Trenčíně, Potočná 41/109, PSČ 911 01, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, PSČ 686 04, proti žalované JUDr. Miloslavě Horské , se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik, a. s., identifikační číslo osoby 25532774, o zaplacení částky 159 975 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 227/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 44 Co 606/2017-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. března 2017, č. j. 43 C 227/2014-110, Městský soud v Brně:
1/ Zastavil řízení (o žalobě původního žalobce REALITY - X64 CZ s. r. o.) [bod I. výroku].
2/ Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 44 Co 606/2017-226:
1/ Potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok).
2/ Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
O dvolací soud předně zdůraznil, že usnesením ze dne 25. října 2017, jež nabylo právní moci 14. listopadu 2017 (správně má být 30. listopadu 2017), soud prvního stupně připustil, aby na místo žalobce REALITY - X64 CZ s. r. o. vstoupil do řízení M. D. [§107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Procesní stav řízení v době vstupu nynějšího žalobce byl takový, že žalobci vznikla podáním žaloby poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soud prvního stupně správně vyměřil soudní poplatek, od jehož úhrady původní žalobce nebyl osvobozen ani rozhodnutím soudu (soud prvního stupně žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 10. května 2017, které odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 7. srpna 2017) ani ze zákona. K odvolací argumentaci odvolací soud uvedl, že judikatura k výkladu §11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích je ustálena v závěru, že toto osvobození náleží dlužníku s dispozičním oprávněním až od okamžiku, kdy insolvenční soud rozhodne o úpadku dlužníka. K tomu odkázal na „33 Cdo 2055/2015 ze dne 30. března 2017“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 33 Cdo 2055/2015, uveřejněné pod číslem 97/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 97/2018“). Proti nynějšímu žalobci byl sice podán insolvenční návrh (22. září 2014), avšak dosud nebylo rozhodnuto o jeho úpadku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 o. s. ř., tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky osvobození od placení soudního poplatku za podání žaloby ze zákona (§11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel tím, že je fyzickou osobou a současně dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, zahájeném vyhláškou ze dne 22. září 2014. Namítá, že ve smyslu §11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích je jako dlužník s dispozičními oprávněními ze zákona osvobozen od soudních poplatků, když v dané věci jde o řízení o nárocích, které se týkají majetku spadajícího do majetkové podstaty.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že napadené rozhodnutí je co do závěru o neexistenci osvobození od soudních poplatků ze zákona správné, když insolvenční soud dosud nerozhodl o úpadku dovolatele.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku (o zastavení řízení), Nejvyšší soud dovolání, jež potud může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že co do závěru, že osvobození od poplatku podle §11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích dovolateli nenáleží, neboť insolvenční soud dosud nerozhodl o jeho úpadku, je napadené rozhodnutí souladné s judikaturou Nejvyššího soudu; potud odvolací soud přiléhavě odkázal na závěry obsažené v R 97/2018. V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že dlužník s dispozičními oprávněními je osvobozen od soudních poplatků v řízeních o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, až od okamžiku, kdy insolvenční soud zjistil jeho úpadek (od rozhodnutí o úpadku dlužníka).
Z rámce ustaveného výše citovanými závěry tedy nevybočuje předmětná věc (oproti mínění dovolatele) ani tím, že usnesením o nařízení předběžného opatření ze dne 25. června 2015, č. j. KSBR 31 INS XY (potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 11. listopadu 2015, č. j. KSBR 31 INS XY, 2 VSOL XY), insolvenční soud omezil dovolatele (jako dlužníka) v nakládání s ostatním (jiným než nemovitým) majetkem (který mu patřil v době zveřejnění předběžného opatření a který může náležet do majetkové podstaty dlužníka) mimo rámec obvyklého hospodaření tak, že toto nakládání vyžaduje předchozí souhlas ustanoveného předběžného správce. Dovolatel ani netvrdil, že předběžného správce požádal o souhlas k úhradě soudního poplatku z podané žaloby nebo že soudu sdělil, že (bez své viny) není schopen poplatek zaplatit (§9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích), neboť mu v tom brání předběžné opatření vydané v insolvenčním řízení. Z obsahu podání dovolatele ze dne 3. listopadu 2017 (č. l. 222) přitom plyne, že dovolatel si byl poplatkové povinnosti vzniklé podáním žaloby zjevně vědom.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu