ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2383.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2383/2017-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V.-S., d. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY a 2) B. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Melicharem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Zrzavého 3259/9, PSČ 586 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 28/2016, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2017, č. j. 8 Cmo 263/2016-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 22. března 2016, č. j. 30 Cm 28/2016-26, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni směnečný peníz ve výši 677.912 Kč s 6% úrokem od 6. října 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.259,70 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 75.245,80 Kč.
Rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. 30 Cm 28/2016-45, soud prvního stupně ponechal vůči druhému žalovanému směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že druhému žalovanému se prostřednictvím námitky založené na tvrzení, že jako cizí státní příslušník (s ohledem na jazykovou bariéru a neznalost směnečného práva) nevěděl, že jeho podpis na sporné směnce (tj. směnce, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala) v pozici směnečného rukojmího, jej zavazuje jako fyzickou osobu, správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že na základě zjištěných skutečností lze předpokládat, že druhý žalovaný alespoň elementární znalost českého jazyka měl a věděl tudíž, že podepisuje spornou směnku také jako směnečný rukojmí. Druhý žalovaný již od roku 2007 vystupoval jako jediný statutární orgán prvního žalovaného, přičemž jeho jménem sjednával také podmínky úvěrové smlouvy č. 6037391S1000 ze dne 28. srpna 2013 (dále jen „úvěrová smlouva“), jakož i podmínky zajištění pohledávek vzniklých na základě této smlouvy spornou směnkou. Jménem prvního žalovaného pak podepsal nejen spornou směnku, ale též úvěrovou smlouvu a dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 603791S1Z02, z níž je zřejmé, že ve směnečném vztahu bude vystupovat (také) v postavení směnečného rukojmího.
Jestliže za tohoto stavu druhý žalovaný přesto spornou směnku jako směnečný rukojmí podepsal, nemůže jít k tíži směnečného věřitele, že druhý žalovaný se před podpisem směnky neseznámil se směnečným zákonem nebo alespoň se základními principy směnečného práva.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka, jíž se druhý žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, není důvodná. Odvolací soud v této souvislosti doplnil, že bylo věcí druhého žalovaného, aby vystupoval odpovědně a věděl, zda a jaké závazky svým podpisem na sebe přebírá. Převzetí směnečného rukojemství přitom nemůže být neplatné jen proto, že osoba, která směnku jako aval podepíše, případně nevěděla, jaké důsledky jsou s takovým jednáním spojeny.
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu za použití argumentů, jimiž (posuzováno z obsahového hlediska) zpochybňuje správnost skutkového závěru (na němž soudy obou stupňů shodně založily právní posouzení věci), podle kterého dovolatel věděl, že jako fyzická osoba podepisuje spornou směnku v postavení směnečného rukojmího, neboť měl „(nejméně) elementární znalost češtiny“. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů však způsobilý dovolací důvod nepředstavují (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání dovolání připuštěno být nemůže.
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, pak není přiléhavý již proto, že závěry tam formulované vycházejí z odlišného skutkového stavu věci (v poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů závěr, podle kterého dovolatel nerozuměl podepsanému textu, neučinily).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu