ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2881.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2881/2017-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně HPU Reality s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Buzulucká 174, PSČ 403 40, identifikační číslo osoby 28713273, zastoupené JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 484/2, PSČ 400 01, proti žalované M. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, PSČ 400 01, o zaplacení částky 336.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 313/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2017, č. j. 12 Cmo 300/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.051,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. srpna 2016, č. j. 24 Cm 313/2014-100, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni směnečný peníz 336.000 Kč s 6% úrokem od 31. ledna 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.120 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím povedeného dokazování – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný.
Přitom zejména uzavřel, že:
1/ Dohoda o zajištění závazku ze spotřebitelského úvěru směnkou, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen „sporná směnka“), není neplatná jen proto, že směnka byla vystavena s doložkou na řad.
2/ Obstát nemůže ani obrana žalované založená na tvrzení o promlčení směnkou zajištěného kauzálního závazku. Mezi směnkou zajištěným závazkem a závazkem směnečným není vztah akcesority a ani případné promlčení kauzálního závazku by tak nemohlo mít vliv na směnečný závazek.
3/ Žalovaná v řízení neprokázala, že důvod pro placení sporné směnky odpadl v důsledku nahrazení směnkou zajištěného závazku (ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. září 2011) závazkem novým (vzniklým na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 29. února 2012).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Zákaz použití směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 – srov. ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Předtím ani zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (srov. §12 zákona), ani zákon o spotřebitelském úvěru (srov. §18 tohoto zákona ve znění účinném do 24. února 2013) užití směnek jako platebního nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní strany nelimitoval ani co se týče formy, v níž může být taková směnka vystavena. Zákonná úprava provedená ve výše označených ustanoveních se omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby „byla zachována všechna práva spotřebitele“, která vyplývají „ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“ (resp. „ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“).
2/ Takto formulovanému požadavku přitom mohl věřitel dostát i tehdy, byla-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení dlužníka na takové směnce se totiž – co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli přísluší – nebude nijak lišit od postavení dlužníka na směnce vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce).
3/ Ujednání účastníků (směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou tedy není neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad.
K tomu srov. zejména důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněného pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 4/2016 a sen. zn. 29 ICdo 68/2014.
4/ Promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá samo o sobě vliv na existenci povinnosti zaplatit zajišťovací směnku. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 169 (na který přiléhavě poukazoval již soud prvního stupně).
Důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů v nyní projednávané věci Nejvyšší soud nemá ani na základě dovolatelkou uplatněné argumentace.
Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého dovolatelka neprokázala zánik spornou směnkou zajištěné pohledávky (její nahrazení pohledávkou novou), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. již proto, že – posuzováno podle obsahu – jimi dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a z toho plynoucí skutkový závěr. Dovolatelka tak nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Opodstatněné nejsou ani výhrady dovolatelky k (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, příp. rozhodnutí soudu prvního stupně. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné.
Konečně námitka dovolatelky, podle které „odvolací soud nedostatečně reflektoval spotřebitelská práva žalované a zneužití práva žalobkyně v neprospěch žalované, jakož i svou povinnost šetřit z úřední moci soulad postupu žalobkyně se spotřebitelskými předpisy“, neotevírá jakoukoliv konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř. Soudy nižších stupňů v poměrech dané věci porušení ochrany garantované spotřebiteli ustanoveními §52 a násl. obč. zák. neshledaly a žádné konkrétní porušení práv spotřebitele (nad rámec výhrad, jež soudy nižších stupňů shledaly neopodstatněnými) nenamítala v průběhu řízení ani dovolatelka.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. května 2017), která podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty 337.120 Kč) částku 9.660 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.091,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.051,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu