ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2956.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2956/2017-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Arkadym Alexandrovem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) H. H. , narozené XY, bytem XY, 2) M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, 3) M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 845/9, PSČ 412 01 a 4) D. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 488/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, č. j. 5 Cmo 392/2016-476, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 1. srpna 2012 se žalobce domáhal po žalovaných (jako dědičkách zemřelého výstavce) plnění ze směnky vlastní, vystavené na řad žalobce dne 7. března 2009 Z. H., znějící na směnečný peníz 35.000.000 Kč a splatné dne 14. února 2010 (dále též jen „sporná směnka“).
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 4. září 2012, č. j. 49 Cm 488/2012-9, uložil:
1/ první žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 1.762.271,99 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.874,24 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 160.170 Kč;
2/ druhé žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 88.133,60 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 293,71 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 25.849 Kč;
3/ třetí žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 2.643.407,98 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.811,36 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 222.055 Kč a
4/ čtvrté žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 30.506.206,43 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 101.687,35 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 1.797.704 Kč.
Rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 49 Cm 488/2012-375, soud prvního stupně ponechal vůči všem žalovaným směnečný platební rozkaz v platnosti.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se včas uplatněnými námitkami povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem neubránily. K jednotlivým námitkám žalovaných přitom (zejména) uzavřel, že:
1/ Námitka nepravosti podpisu výstavce sporné směnky není důvodná. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že podpis na sporné směnce je pravým podpisem výstavce Z. H., přičemž současně nebylo zjištěno ani to, že by podpis výstavce byl přenesen na směnku pomocí technických či jiných prostředků.
2/ Námitka, že sporná směnka nemá kauzu, „zůstala v rovině nekonkrétních tvrzení“. Směnečný závazek je závazkem abstraktním, jde-li o platnou a pravou směnku, má dlužník povinnost na směnku plnit. Abstraktnost směnečného závazku sice není absolutní a je možné se proti zaplacení směnky bránit prostřednictvím tzv. kauzálních námitek, tyto námitky však musí být „konkrétní a zejména dostatečně prokázané“.
3/ Námitka, že směnka byla ve skutečnosti výstavcovým darem žalobci pro případ smrti výstavce, nebyla prokázána.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhé, třetí a čtvrté žalované rozsudek soudu prvního stupně (ve vztahu k těmto žalovaným) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého podpis na sporné směnce je pravým podpisem výstavce Z. H., akcentuje, že otázka pravosti podpisu byla prokázána naprosto dostatečně. Jinak je tomu ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu ohledně prokázání námitky, zda na listinu obsahující pravý podpis Z. H. mohl být až následně dotištěn text směnečného prohlášení. Tato varianta nebyla dokazováním dosud jednoznačně vyloučena, přičemž současné možnosti znaleckého dokazování již umožňují zjistit, zda podpis na směnečnou listinu byl připojen dříve než text směnečného příslibu. Potud tedy bude nezbytné „ve světle nových znaleckých postupů“ tuto skutečnost znovu prověřit a „za tím účelem doplnit dokazování“.
Také kauzou sporné směnky se soud prvního stupně zabýval zatím pouze okrajově a bude na něm, aby se jednotlivými kauzálními námitkami žalovaných – bude-li směnka shledána pravou a platnou – zabýval, s tím, že bude nezbytné „pečlivě zkoumat jednotlivé námitky jednotlivých žalovaných osob“, neboť námitky žalovaných se sice zčásti překrývají, zčásti však byly vzneseny jen některými žalovanými. Obecně nicméně platí, že kauzální námitky žalovaným v poměrech dané věci přísluší, přičemž dosud (ani v odvolacím řízení) nebyla skutečná kauza sporné směnky objasněna.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel především argumentuje ve prospěch závěru, že třetí žalovaná podala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu opožděně a odvolací soud měl proto ve vztahu k této žalované odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně „z procesních důvodů“ jako věcně správné potvrdit, aniž by se zabýval vznesenými námitkami.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že v napadeném rozhodnutí neřeší otázku důkazního břemene ohledně prokázání kauzálních námitek, přičemž dovolatel „nebyl v tomto směru poučen ani v řízení vedeném před soudem prvního stupně“. V této souvislosti dovolatel též označuje judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek nese žalovaný směnečný dlužník, a vyjadřuje přesvědčení, že v projednávané věci žalované své důkazní břemeno neunesly, když „tvrzení žalovaných byla vyvrácena důkazy předloženými žalobcem“. Z napadeného rozhodnutí pak není zřejmé ani to, „v jakém rozsahu by se kauzou směnky měl znovu zabývat soud prvního stupně“.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, nebo napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. by nutně musel mít za právně bezcenné ty výhrady dovolatele, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů (učiněných ohledně namítaného nedostatku kauzy sporné směnky). Potud dovolatel zjevně vůbec nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Bez zřetele k výše uvedenému však bylo v projednávané věci pro posouzení přípustnosti podaného dovolání určující, že uplatněná dovolací argumentace se zjevně zcela míjí s důvody, pro které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval vzhledem k „novým znaleckým postupům“, o nichž se v průběhu odvolacího řízení dozvěděl, za nezbytné znovu prověřit okolnost, zda podpis výstavce mohl být na směnečnou listinu připojen dříve než zbývající část směnečného prohlášení a za tímto účelem uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování. Teprve v závislosti na jeho výsledku (bude-li zjištěno, že ani z tohoto pohledu není námitka zfalšování sporné směnky důvodná) se pak soud prvního stupně měl (případně) zabývat také kauzálními námitkami jednotlivých žalovaných.
Jelikož uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn, nemohl Nejvyšší soud k jeho přezkoumání – jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – ani připustit dovolání. Za tohoto stavu se pak Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval ani námitkami dovolatele ke včasnosti námitek třetí žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu; vypořádat se s nimi bude v další fázi řízení úkolem soudu prvního stupně (odvolacího soudu).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu