ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.369.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 369/2018-2779
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci úpadce FRUTA - HLADIŠ s. r. o. , se sídlem v Uherském Brodě, Vlčnovská 1079, identifikační číslo 49444140, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 323/95, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání konkursní věřitelky M. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2701, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2723, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 32 K 323/95-2547, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“):
1/ Zrušil konkurs na majetek úpadce (FRUTA - HLADIŠ s. r. o.) po splnění rozvrhového usnesení (bod I. výroku).
2/ Uložil správci konkursní podstaty úpadce JUDr. Janu Arnoštovi, aby do 30 dnů od právní moci usnesení písemně doložil konkursnímu soudu, že uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce ke dni zrušení konkursu (bod II. výroku).
[2] Zrušení konkursu odůvodnil konkursní soud – vycházeje z ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – tím, že bylo splněno rozvrhové usnesení.
[3] K odvolání konkursní věřitelky M. Š. (dále též jen „M. Š.“) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Ko 9/2016- 2701, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2723:
1/ Potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku (první výrok).
2/ Uložil M. Š. zaplatit státu do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení částku 4.837 Kč (druhý výrok).
[4] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ ZKV a na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání není opodstatněné, když správce konkursní podstaty unesl důkazní břemeno o tom, že pokyn datovaný 6. června 2011, podle kterého má být částka připadající na uspokojení M. Š. poukázána na účet číslo XY (šlo o účet matky M. Š.), je pravým pokynem M. Š. Předpoklad pro zrušení konkursu dle §44 odst. 1 písm. b/ ZKV byl tedy naplněn (v situaci, kdy správce konkursní podstaty poukázal částku v souladu s tímto pokynem).
[5] Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala M. Š. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Správce konkursní podstaty ve vyjádření má dovolání za nedůvodné a napadené rozhodnutí za správné, poukazuje mimo jiné též na to, že dovolatelkou navržené důkazy odvolací soud provedl.
[7] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu .
[8] Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
[9] Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř. nejde), dovolatelka však (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
[10] Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
[11] Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
[12] Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje (v §241a odst. 3 o. s. ř.) toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
[13] Pro založení přípustností dovolání jsou tedy právně bezcenné ty námitky, jež dovolatelka pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
[14] Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1156/98 (jde o rozsudek ze dne 25. března 1999), z nějž „cituje“ pasáž:
„Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nyní ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)“.
[15] Bez zřetele k tomu, že nejde o „citaci“, nýbrž o parafrázi závěrů obsažených v označeném rozhodnutí, je i tento poukaz pro účely založení přípustnosti dovolání v této věci právně bezcenný. Předmětné rozhodnutí totiž řešilo důsledky stavu, kdy odvolací soud nesprávně dovodil, že důkazní břemeno o určité (právně významné) skutečnosti nese žalobce, ač toto důkazní břemeno tížilo žalovaného. Taková argumentace se míjí s touto věcí již v tom, že podle odvolacího soudu důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti pokynu z 6. června 2011 nesl správce konkursní podstaty (nikoli dovolatelka), a že tento závěr dovolání argumentačně nezpochybňuje; dovolatelka totiž (logicky) nežádá, aby povinnost prokázat, že pokyn není pokynem pravým, měla ona (natož aby měla povinnost prokázat, že jde o pravý pokyn, když sama tvrdí opak).
[16] Dovolatelkou tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (na str. 6 dovolání uplatněná výhrada, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy dopisem Z. P. ze dne 14. ledna 2013, potvrzením z policejního spisu a znaleckým posudkem JUDr. Jiřího Straky) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. odstavec [11] výše) již proto, že jde o tvrzení uplatněná ve zjevném rozporu se skutečným obsahem konkursního spisu i s obsahem napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí totiž plyne, že tyto důkazy měl odvolací soud za provedené (z dopisu a potvrzení činí odvolací soud zjištění na str. 6 napadeného rozhodnutí a u znaleckého posudku tamtéž vysvětluje, proč z něj žádná zjištění nečiní). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. října 2016 se pak podává, že předmětné listiny byly vskutku též čteny k důkazu (srov. č. l. 2596 p. v.).
[17] Ve zbývajícím rozsahu je dovolání polemikou s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Namítat, že výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá (v podstatné části) co do skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva, ustanovení §132 o. s. ř., protože:
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo;
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo;
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti, je logický rozpor;
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.;
lze jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten však dovolatelka nemá k dispozici (jak rozebráno výše v odstavcích [11] až [13]).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu