ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3913.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 3913/2017-563
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED , se sídlem Ascot House, 2 Woodberry Grove, London, N12 0FB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05939982, proti žalovaným 1/ JUDr. Miroslavu Müllerovi , advokátu, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, PSČ 779 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Č., identifikační číslo osoby XY, a 2/ M L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, o určení pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 78/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2017, č. j. 10 Cmo 6/2016-520, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2017, č. j. 10 Cmo 6/2016-520, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. března 2016, č. j. 55 Cm 78/2008-438, Krajský soud v Brně určil, že žalobce (TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED) má v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 45 K 79/1999 na majetek úpadce Č., pohledávku ve výši 14 867 700 Kč s právem uspokojení ve druhé třídě (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí tohoto soudu. Prvním rozhodnutím – rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, soud prvního stupně mimo jiné zamítl žalobu na určení, že pohledávka právního předchůdce žalobce ve výši 14 867 700 Kč v konkursním řízení úpadce je po právu s upokojením ve II. třídě věřitelů (v bodě III. výroku). Vrchní soud v Olomouci k odvolání právního předchůdce žalobce rozsudkem ze dne 7. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 57/2010-172, rozhodl mimo jiné tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v bodě III. výroku (první výrok). K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 29 Cdo 3146/2011-248, rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku soudu prvního stupně, a dále rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce má v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/1999 na majetek úpadce pohledávku z titulu neuhrazených leasingových splátek ve výši 14 867 700 Kč s právem na uspokojení ve II. třídě, zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 9. října 1997 uzavřela společnost CORFINa, a. s., (později CORFINA, a. s.) [dále jen „společnost C“], jako pronajímatel, s úpadcem, jako nájemcem, leasingovou smlouvu č. 3/97/0294 (dále jen „leasingová smlouva“).
2/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. srpna 1999 a na to navazující dohodou o zrušení ručitelského závazku postoupila společnost C mimo jiné pohledávku ve výši 14 867 700 Kč z titulu dlužných leasingových splátek z leasingové smlouvy (dále jen „sporná pohledávka“) společnosti ICOM transport a. s. (dále jen „společnost I“).
3/ Přihláškou pohledávky došlou konkursnímu soudu dne 27. dubna 2000 uplatnila společnost I spornou pohledávku v konkursním řízení úpadce.
4/ Jako věřitelé se do konkursního řízení přihlásili také věřitel č. 9 R. L. (dále jen „R. L.“) a věřitel č. 5 a 10 společnost TEXTIL INVEST s. r. o. (dále jen „společnost T“).
5/ Usnesením ze dne 9. listopadu 2001 připustil konkursní soud vstup společnosti Pivovar Litovel a. s. (dále jen „společnost P“) do konkursního řízení na místo společnosti I.
6/ U zvláštního přezkumného jednání konaného dne 1. dubna 2008 popřeli spornou pohledávku co do pravosti správce konkursní podstaty (první žalovaný), R. L. (právní předchůdce druhé žalované) a společnost T.
7/ Dopisy ze dne 2. dubna 2008 označenými jako „Zpětvzetí popěrného úkonu, uznání pohledávky“ adresovanými společnosti P a prvnímu žalovanému společnost T sdělila, že bere v celém rozsahu zpět popěrný úkon učiněný 1. dubna 2008 při přezkumném jednání ve vztahu ke sporné pohledávce společnosti T (správně společnosti P) a výslovně prohlašuje, že jako konkursní věřitel v konkursním řízení uznává celkové pohledávky společnosti P a neměla v úmyslu je popírat ani z části. Každý z dopisů byl daným adresátem převzat dne 2. dubna 2008 a je opatřen podpisy adresátů.
8/ Dopisem ze dne 24. dubna 2008 vyzval první žalovaný společnost P k podání žaloby na určení pravosti sporné pohledávky. Výzva byla společnosti P doručena 29. dubna 2008.
9/ Žalobou doručenou soudu dne 28. května 2008 podanou proti prvnímu žalovanému a R. L. se společnost P domáhala určení pravosti sporné pohledávky.
10/ Podáním ze dne 3. dubna 2009 označeným jako „Informace o zpětvzetí popěrného úkonu o uznání části pohledávky“ adresovaným konkursnímu soudu společnost T sdělila, že nedopatřením popřela spornou pohledávku, přípisem ze dne 2. dubna 2008 se obrátila na společnost P a prvního žalovaného, kterým doručila přípis, jímž vzala v celém rozsahu zpět svůj popěrný úkon a současně žádala, aby po zpětvzetí nebyl popěrný úkon brán v potaz a výslovně uznala celkové pohledávky společnosti P. Tyto skutečnosti dává konkursnímu soudu na vědomí, trvá na zpětvzetí popěrného úkonu a současně na uznání pohledávky společnosti P. Dopis byl doručen konkursnímu soudu dne 6. dubna 2009.
11/ Usnesením ze dne 28. srpna 2009 připustil konkursní soud vstup společnosti CITY INVEST, INC., (dále jen „společnost CI“) do konkursního řízení na místo věřitele R. L.
12/ Usnesením ze dne 8. října 2009, č. j. 9 Cmo 121/2009-69, připustil Vrchní soud v Olomouci, aby do řízení vstoupil další (třetí) žalovaný – společnost T.
13/ Usnesením ze dne 16. ledna 2012 připustil konkursní soud vstup nynějšího žalobce do konkursního řízení na místo společnosti P.
14/ Usneseními ze dne 29. dubna 2015 připustil konkursní soud vstup společnosti TEXTIL INVEST GROUP a. s. (dále jen „společnost TIG“) do konkursního řízení (ohledně všech přihlášených pohledávek) na místo společnosti T.
15/ Usneseními ze dne 17. června 2015 připustil konkursní soud vstup žalobce do konkursního řízení (ohledně všech přihlášených pohledávek) na místo společnosti TIG.
16/ Usnesením ze dne 29. října 2015 soud prvního stupně řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným zastavil.
17/ Usnesením ze dne 25. listopadu 2015 připustil konkursní soud vstup druhé žalované (M. L.) do konkursního řízení na místo společnosti CI.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v kasačním rozsudku, podle něhož má-li popření pohledávky správcem konkursní podstaty stejné právní účinky jako popření pohledávky jiným konkursním věřitelem, pak právo dodatečně uznat popřenou pohledávku (či vzít své popření zpět) má nejen správce konkursní podstaty, ale i konkursní věřitel, který pohledávku popřel, přičemž vezme-li konkursní věřitel zpět své popření, pomíjí účinky jeho popření pohledávky, se odvolací soud nejprve zabýval včasností incidenční žaloby.
Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3775/2012, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, odvolací soud uvedl, že popření pohledávky je procesním úkonem. Rovněž zpětvzetí popření pohledávky je procesním úkonem, což jednoznačně plyne z §24 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), podle něhož dodatečné uznání popřené pohledávky činí správce konkursní podstaty vůči konkursnímu soudu. Procesní úkon účastníka řízení je účinný dnem, kdy došel soudu, na rozdíl od hmotněprávního úkonu, který je účinný ode dne, kdy se o něm účastník v řízení dozvěděl.
Přitom Nejvyšší soud (např. v rozsudku ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), opakovaně judikoval, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačil postup podle §57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nutné, aby žaloba nejpozději poslední den lhůty došla soudu, a zmeškání této lhůty nelze prominout. Opožděně podanou žalobu soud zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává.
V této věci sice dne 2. dubna 2008 vzala společnost T své popření učiněné dne 1. dubna 2008 zpět vůči společnosti P (právnímu předchůdci žalobce) a vůči správci konkursní podstaty (prvnímu žalovanému), avšak vůči konkursnímu soudu tak učinila až podáním ze dne 3. dubna 2009, doručeným dne 6. dubna 2009. Žaloba pak byla podána pouze vůči správci konkursní podstaty (prvnímu žalovanému) a věřiteli č. 9 (R. L., právnímu předchůdci druhé žalované), nikoliv vůči věřiteli č. 5 a 10 (společnosti T). Jestliže společnost T vzala své popření zpět vůči soudu až dne 6. dubna 2009, učinila tak po uplynutí lhůty k podání žaloby podle §23 ZKV a proto účinky popření pohledávky žalobce věřitelem – společností T – ke dni podání žaloby trvaly. Žalobce tak měl ve lhůtě podat žalobu proti všem popírajícím – správci konkursní podstaty a oběma věřitelům. Nepodal-li žalobce včas žalobu proti všem popírajícím, je dán důvod pro zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, namítá existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné soudní rozhodnutí, a nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel s odkazem na §243d odst. 1 o. s. ř. především tvrdí, že po kasaci rozhodnutí dovolacím soudem jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí. Od této vázanosti se mohou odchýlit pouze v důsledku dvou skutečností, kterými jsou 1/ změna skutkového stavu věci, jež činí původní právní názor (vycházejícím z původního skutkového stavu) neaplikovatelným, a 2/ změna práva, pod které má být skutkový stav subsumován (změna právní normy nebo změna judikatorního výkladu právní normy). Nenastaly-li v mezidobí žádné skutečnosti, které by způsobily „erozi“ principu vázanosti, a soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, pak je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud v předchozím řízení uvedl, že se žalobce nedopustil žádného pochybení, pokud ve lhůtě podle §23 odst. 4 ZKV nepodal žalobu proti společnosti T, neboť v důsledku zpětvzetí učiněných v roce 2008 již netrvaly v době podání žaloby účinky popěrného úkonu společnosti T. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí oproti tomu uvedl, že se popřený věřitel dopustil pochybení, nepodal-li ve lhůtě podle §23 odst. 4 ZKV žalobu proti společnosti T, když žádné ze tří zpětvzetí nemělo za následek odklizení účinků popěrného úkonu věřitele T (zpětvzetí v roce 2008 nemělo žádné právní účinky a zpětvzetí učiněné v roce 2009 bylo učiněno opožděně). Názor dovolacího soudu v předchozím řízení a odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tak v rozporu, přitom změny ve skutkovém stavu věci nenastaly, ani nedošlo ke změnám právní úpravy či jejího výkladu.
K dovolání se vyjádřila druhá žalovaná, která se ztotožnila se závěrem o opožděnosti zpětvzetí popěrného úkonu společností T a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §243d odst. 1 o. s. ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně.
Podle §226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
V předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3146/2011) Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce nepochybil, když žalobu na určení pravosti sporné pohledávky nepodal ve lhůtě dle §23 odst. 4 ZKV též proti společnosti T, neboť ta vzala podle nezpochybněných skutkových zjištění obou soudů své popření zpět již přípisem ze dne 2. dubna 2008 (tedy den po zvláštním přezkumném jednání, které se konalo dne 1. dubna 2008). V době podání žaloby tedy již netrvaly účinky jejího popěrného úkonu.
Přitom Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož tehdy vyšel i odvolací soud, a to že společnost T přípisy ze dne 2. dubna 2008 sdělila tehdejšímu žalobci (společnosti P) a prvnímu žalovanému, že bere zpět svůj popěrný úkon učiněný u zvláštního přezkumného jednání dne 1. dubna 2008 a přípisem ze dne 3. dubna 2009 totéž sdělila konkursnímu soudu.
V nyní přezkoumávaném rozsudku odvolací soud rovněž vycházel z toho, že dopisy ze dne 2. dubna 2008 adresovanými společnosti P a prvnímu žalovanému společnost T sdělila, že bere v celém rozsahu zpět popěrný úkon učiněný 1. dubna 2008 při přezkumném jednání a podáním ze dne 3. dubna 2009 sdělila tuto informaci konkursnímu soudu.
Dovolatel se tedy nemýlí, když namítá, že odvolací soud (při nezměněném skutkovém stavu) v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, a řízení je tak postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (trvání účinků popěrného úkonu v době podání žaloby na určení sporné pohledávky).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu