ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4226.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4226/2017-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce REMAIND s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29242207, proti žalovaným 1) GEMA ART GROUP a. s. , se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26437741 a 2) Z. F. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Mariannou Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 142/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 5 Cmo 153/2016-263, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 8. července 2015, č. j. 53 Cm 142/2015-29, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 12.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 40.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku „602 Kč“.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky, v nichž především tvrdili, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou 7. září 2011 na řad společnosti Valdamo s. r. o., znějící na směnečný peníz 12.000.000 Kč, se splatností 31. prosince 2014, převedenou indosamentem dne 3. února 2015 na řad žalobce, rukojmí – dále jen „sporná směnka“), nepodepsali.
Soud prvního stupně v rámci přípravy jednání usnesením ze dne 16. září 2015, č. j. 53 Cm 142/2015-187, ustanovil k posouzení pravosti podpisů na sporné směnce znalce. Znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, vypracovala znalkyně PhDr. Václava Musilová dne 4. prosince 2015. Podle závěrů znaleckého posudku jsou podpisy výstavce i směnečného rukojmího na sporné směnce „padělky napodobeného charakteru“.
S ohledem na závěry znaleckého posudku vzal žalobce podáním ze dne 13. ledna 2016 žalobu v celém rozsahu zpět. Žalovaní v podání ze dne 29. ledna 2016 uvedli, že se zpětvzetím žaloby (z tam popsaných důvodů) nesouhlasí a požadují, aby soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, námitky žalovaných projednal, směnečný platební rozkaz zrušil a žalobu zamítl.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. 53 Cm 142/2015-229, směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.), zamítl návrh žalovaných na vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby (výrok II.), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 481.600 Kč a části zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 700 Kč žalobci (výroky III. a IV.) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 239.289,60 Kč (výrok V.).
Cituje ustanovení §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že souhlasu žalovaných se zpětvzetím žaloby nebylo v projednávané věci zapotřebí, neboť ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání ve věci samé.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce i žalovaných potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že dojde-li ke zpětvzetí žaloby dříve, než soud ve věci jedná (jako tomu bylo v projednávané věci), nepřiznává zákon žalovaným možnost zpětvzetí oponovat. Nelze sice vyloučit, že „automatické“ zastavení řízení by v konkrétním případě mohlo být natolik v rozporu se spravedlností, že by aplikace procesního práva narážela na ústavní práva účastníků řízení (právo na spravedlivý proces), pro tak zásadní odchylku od zákonné normy by ovšem musely být dány podmínky zcela mimořádné.
V poměrech dané věci podle odvolacího soudu nemůže pokračování v řízení přinést žalovaným žádnou materiální výhodu a žalovanými zdůrazňované „morální hledisko“ nemůže samo o sobě uvedenou odchylku od zákonných předpisů odůvodnit.
Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolateli zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 4227/2014, a judikaturu v něm dále označenou, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2019, sp. zn. 24 Cdo 744/2019 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. května 2019, sp. zn. III. ÚS 3126/18) a s jednoznačnou dikcí ustanovení §96 odst. 3 a 4 o. s. ř.
Jestliže žalobce vzal v projednávané věci žalobu zpět dříve, než začalo jednání, nebyl pro rozhodnutí o zastavení řízení podle §96 odst. 2 o. s. ř. nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby právně významný a soud prvního stupně nemohl (s ohledem na uvedený dispozitivní úkon žalobce) rozhodnout jinak, než vydaný směnečný platební rozkaz zrušit a řízení zastavit.
K výhradě dovolatelů, podle které měly soudy nižších stupňů při řešení otázky, zda lze i přes nesouhlas dovolatelů v poměrech dané věci řízení zastavit pro zpětvzetí žaloby, zohlednit také zvláštní povahu „směnečného řízení“, jež podle dovolatelů vykazuje „výrazná specifika oproti standardnímu spornému nalézacímu řízení“, Nejvyšší soud podotýká, že občanský soudní řád v tomto směru ani pro běžná (nezkrácená) soudní řízení, v nichž jsou uplatňována práva ze směnky, ani pro směnečné rozkazní řízení upravené v ustanovení §175 o. s. ř. (oproti mínění dovolatelů) žádné odchylky neobsahuje.
Občanský soudní řád sice výslovně neupravuje postup soudu v případech, kdy žalobce vezme žalobu zpět až po vydání směnečného platebního rozkazu (ať již se tak stane po podání námitek žalovaného, nebo během lhůty k podání námitek, aniž by žalovaný následně námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal), nemůže být však žádných pochyb o tom, že obdobně jako u zpětvzetí žaloby po vydání platebního rozkazu vydaného podle §172 o. s. ř. (k tomu srov. v soudní praxi např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1992, sp. zn. 7 Co 4/92, uveřejněné pod číslem 24/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soud v takových případech postupuje podle obecné úpravy obsažené v ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř., tedy směnečný platební rozkaz zruší a řízení zastaví (ostatně viz shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4227/2014). Ani ve „směnečném řízení“ pak souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby není ve smyslu ustanovení §96 odst. 3 a 4 o. s. ř. zapotřebí, dojde-li ke zpětvzetí žaloby dříve, než začalo jednání (o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu).
Poukaz dovolatelů na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. června 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, uveřejněném pod číslem 113/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shledává Nejvyšší soud vzhledem k poměrům projednávané věci nepřípadným. Ve věci posuzované Ústavním soudem bylo rozhodováno o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů, tedy řízení, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení žalobce, tak i postavení žalovaného (tzv. iudicium duplex ). V takovém řízení je pak vskutku třeba k účinnosti zpětvzetí žaloby také souhlas žalovaného, a to i v případě, že ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 233/99). V projednávané věci však řízení výše uvedenou povahu nemá a zpětvzetí žaloby (resp. zastavení řízení) zjevně práva dovolatelů nijak poškodit nemůže.
Konečně i ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu