ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4613.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4613/2017-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalovanému J. Ch. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 513/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č. j. 6 Cmo 125/2016-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.981,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 23 Cm 513/2011-8, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 650.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.166,- Kč a náhradu nákladů řízení 93.750,- Kč.
K námitkám žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 23 Cm 513/2011-69, ponechal směnečný platební rozkaz (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení) v platnosti; ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení státu.
Následným usnesením ze dne 19. června 2013, č. j. 23 Cm 513/2011-81, Městský soud v Praze určil výši nákladů, kterou je žalovaný povinen nahradit státu, částkou 9.044,60 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 6 Cmo 320/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 14. února 2014 se žalovaný domáhá obnovy řízení, s tím, že v rámci třídenní námitkové lhůty nemohl uplatnit veškeré rozhodné skutečnosti vztahující se ke „komplikovanému“ skutkovému stavu a k „promyšlenému postupu žalobce a V. Š.“ (remitenta směnky).
Přitom akcentoval, že remitent směnku převedl nedatovým indosamentem „zdánlivě či formálně“, aby žalovaný nemohl uplatnit (kauzální) námitky založené na jeho vztahu k remitentovi.
Současně poukázal na okolnosti, týkající se vzájemných vztahů mezi žalobcem a remitentem sporné směnky, ze kterých dovozoval, že indosace směnky byla fingovaná, žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu žalovaného a žalovaný tak byl oprávněn na svoji obranu použít kauzální námitky, tj. i skutečnost, že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla. Skutečnosti v tomto směru a důkazy k nim žalovaný nemohl použít proto, že ke dni podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu neexistovaly, respektive nemohly být předloženy ve (třídenní) lhůtě k podání těchto námitek.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2016, č. j. 23 Cm 513/2011-199, obnovu řízení povolil. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 4. dubna 2017, č. j. 6 Cmo 125/2016-242, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „návrh“ na obnovu řízení zamítl.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) − především zdůraznil, že „podle obsahu spisu bylo ve věci rozhodnuto až dne 22. října 2013, kdy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (…) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Jestliže žalovaný byl účastníkem řízení ohledně dalších směnečných nároků uplatňovaných mezi shodnými účastníky, nepochybně mu musely být známé skutečnosti z obchodního rejstříku, týkající se společností COLIMPEX s. r. o. a Credit Piešťany, s. r. o. a skutečnosti z řízení sp. zn. 55 Cm 290/2011 a známé z konečných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 436/2012-108, ze dne 18. dubna 2013, a Městského soudu v Praze č. j. 55 Cm 473/2011-46, ze dne 2. září 2013“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., k řešení otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda:
1) Je možné považovat z pohledu soudu za nadbytečný důkaz takový existující důkaz, který byl účastníkem navržen a který nebyl soudem proveden nikoliv proto, že tomu bránila objektivní překážka, ale proto, že k tvrzené skutečnosti, tj. existenci kauzální námitky ve směnečném řízení, uplatněné po uplynutí námitkové lhůty, nebylo možné za účelem zjištění skutkového stavu přihlédnout?
2) Je možné považovat z pohledu soudu za nerozhodný důkaz takový existující důkaz, který byl účastníkem navržen a který nebyl soudem proveden, aniž by byl tento důkazní návrh usnesením soudu o vedení řízení zamítnut z důvodu, že jej soud pokládá za nerozhodný (nezpůsobilý, nemající potřebnou kvalitu) pro osvědčení tvrzené skutečnosti, byť se jedná o skutečnost potřebnou k zjištění skutkového stavu?
Dovolatel poukazuje na „zásadní“ důkaz pro podporu svých tvrzení, konkrétně na emailovou komunikaci remitenta s žalovaným ze dne 18. června 2012 (ohledně zajišťovací povahy směnky), který předložil při jednání soudu dne 19. června 2012 a který nemohl použít ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Právě z tohoto důkazu usuzuje na vědomé jednání žalobce ke škodě dlužníka při nabývání směnky, jakož i na „fingovanou“ indosaci směnky. Současně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné pro „nedostatečné“ odůvodnění.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné je podle ustanovení §237 o. s. ř, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2010“), podle nichž tvrzení, že majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí, popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. §10 a §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§175 o. s. ř.).
Skutečnost, že žalovaný navrhl důkaz výše označeným emailem a soud prvního stupně v původním řízení tento důkaz provedl, plyne z protokolu o jednání ze dne 19. června 2012 (č. l. 39); potvrzuje to i argumentace samotného žalovaného obsažená v dovolání. Již proto nemohlo jít o „nový“ důkaz (tj. důkaz, který žalovaný nemohl bez své viny použít v původním řízení) ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř.
Přitom ani případná (dovolatelem tvrzená) nesprávnost právního názoru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) ohledně „nadbytečnosti“ takového důkazu (respektive jeho nesprávného hodnocení) není důvodem pro závěr o „novosti“ zmíněného důkazu.
Argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel namítá „fingování“ převodu směnky remitentem na žalobce (za účelem vyloučení námitek, které žalovanému svědčily vůči remitentovi), ve spojení s „konstatováním“, že remitent zůstal majitelem směnky, je zjevně neopodstatněná; k tomu srov. opět důvody R 19/2010, jakož i skutečnost, že žalobce předložil (dne 30. listopadu 2011) originál směnky soudu prvního stupně společně s žalobou.
Rovněž o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné (z hlediska ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl, a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. srpna 2017), která podle ustanovení §7 bodu 6 a §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 652.166,- Kč) 5.470,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 6.981,70 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu