ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4759.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4759/2018-248
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce FIRST a. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi III, Jičínská 1073, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 47116838, proti žalovaným 1/ ALFA B.O.R.U.M.I. CZ, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, K Žižkovu 809/7, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26127156, a 2/ TRIGAL s. r. o. , se sídlem v Nespekách 81, PSČ 257 22, identifikační číslo osoby 26155729, o zaplacení částky 789.750 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 56/2008, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 22 Co 199/2009-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 22 Co 199/2009-124, a v bodech I., III. a IV. výroku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2009, č. j. 52 C 56/2008-78, se zrušují a věc se ve zrušeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č. j. 52 C 56/2008-78, Obvodní soud pro Prahu 9:
1/ Uložil prvnímu žalovanému (ALFA B.O.R.U.M.I. CZ, s. r. o.) zaplatit žalobci (Ing. Miloši Novákovi CSc., jako správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s.) do 15 dnů od právní moci rozhodnutí částku 522.600 Kč (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž žalobce požadoval po prvním žalovaném zaplacení dalších 267.150 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozhodnutí částku 20.871,30 Kč (bod III. výroku).
4/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.200 Kč (bod IV. výroku).
5/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž žalobce požadoval po druhém žalovaném (TRIGAL s. r. o.) zaplacení částky 789.750 Kč (bod V. výroku).
6/ Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozhodnutí částku 23.520 Kč (bod VI. výroku).
[2] Obvodní soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Druhý žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník označených nemovitostí.
2/ Usnesením ze dne 19. ledna 2001, č. j. 92 K 61/2000-30, Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil Olgu Štěchovou (dále jen „O. Š.“)
3/ Druhý žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel 31. května 2001 s prvním žalovaným (jako nájemcem) smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“), kterou prvnímu žalovanému pronajal s účinností od 1. června 2001 nebytové prostory (skladové prostory) v předmětných nemovitostech za sjednané nájemné ve výši 9.750 Kč měsíčně.
4/ O. Š. sepsala předmětné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce řádně až k 11. září 2003, když předchozí soupisy konkursní podstaty úpadce neměly požadované náležitosti.
5/ Usnesením ze dne 9. prosince 2004, č. j. 92 K 61/2000-155, konkursní soud ustavil správcem konkursní podstaty úpadce žalobce.
6/ Řízení o vylučovací žalobě, kterou se druhý žalovaný domáhá vůči žalobci vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, dosud není pravomocně skončeno.
7/ Předmětem žaloby je dlužné nájemné za dobu od 1. června 2001 do 29. února 2008 (81 měsíců).
[3] Na výše uvedeném základě obvodní soud – odkazuje na ustanovení §18 odst. 3 a §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl po provedeném dokazování ohledně vyhovujícího výroku o věci samé k následujícím závěrům:
[4] K soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (co do nemovitostí) z doby před 11. zářím 2003 obvodní soud nepřihlížel [ v intencích „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu „29 Odo 268/2003“; jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) , který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , jelikož ten neměl předepsané náležitosti.
[5] Žalovaný nárok nezávisí na tom, kdo je vlastníkem nemovitostí; právo žalobce na užitky z nemovitostí plyne z účinku soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce. Procesní obrana prvního žalovaného, že nájemné řádně platil vlastníku nemovitostí (druhému žalovanému), proto nemá význam pro rozhodnutí o věci.
[6] Dlužné nájemné za dobu od 13. září 2003 do 29. února 2008 činí 522.600 Kč a tuto částku obvodní soud přiznal žalobci k tíži prvního žalovaného.
[7] K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 22 Co 199/2009-124:
1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu v bodech I., III. a IV. výroku (první výrok).
2/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 57.548 Kč (druhý výrok).
[8] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §18 odst. 3 a §19 odst. 3 ZKV a na ustanovení §3 odst. 1 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného obvodním soudem, maje za správné i jeho právní závěry, na něž pro stručnost odkázal a k nimž dále dodal:
[9] Po doplnění dne 11. září 2003 měl soupis majetku konkursní podstaty všechny podstatné náležitosti, včetně řádného označení, ocenění a odůvodnění soupisu, takže námitka, že šlo o nicotný akt, není opodstatněná.
[10] Od 11. září 2003 náleží žalobci požadované nájemné jako právo na užitky sepsané věci, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem sepsané věci.
[11] Na změnu v postavení pronajímatele ve prospěch správce konkursní podstaty úpadce (vyvolanou soupisem nemovitostí) nemá vliv, kdy byl první žalovaný vyzván k plnění a kdy byl soupis poznamenán v katastru nemovitostí.
[12] Odvolací soud nemá za důvodnou ani námitku promlčení vznesenou prvním žalovaným. Žaloba byla podána 25. února 2008, takže ve smyslu §101 obč. zák. není vznesená námitka důvodná ohledně nájemného za dobu 3 let před podáním žaloby. Ve vztahu k dalšímu období má odvolací soud za to, že je důvod námitku výjimečně posoudit dle §3 odst. 1 „o. s. ř.“ (správně „obč. zák.“) s přihlédnutím k okolnostem sporu jako rozpornou s dobrými mravy. K zohlednění okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, poukazuje odvolací soud na „NS ČR 25 Cdo 2648/2003“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
[13] I když je to přípustné, nelze přehlédnout, že námitka promlčení byla uplatněna až v doplnění odvolání (a bez věcného odůvodnění). Přitom by byla schopna značně poškodit veřejný zájem, který reprezentuje správce konkursní podstaty, spočívající v ochraně práv věřitelů s přihlédnutím komplikovanému vývoji konkursního řízení a k tomu, že nejde o klasický nárok podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, mezi tradičním pronajímatelem a nájemcem, nýbrž o nárok v souvislosti s ustanovením §18 odst. 3 ZKV, který již dílem nebyl pravomocně přiznán v důsledku chyby předchozího správce konkursní podstaty.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jež (poměřováno obsahem) směřovalo proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé. Dovolání má dovolatel za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že:
1/ Odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem náležitosti soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jež mají vliv na aktivní věcnou legitimaci žalobce ve sporu (při nicotnosti nebo absolutní neplatnosti soupisu není správce konkursní podstaty úpadce legitimován k vymáhání nájemného z vadně sepsaných nemovitostí).
2/ Odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázku, zda vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
3/ Dovolacím soudem neřešená je otázka, zda veřejný zájem na ochraně věřitelů v konkursním řízení je nadřazen zájmu a právní jistotě třetích osob (nájemců bytů či nebytových prostor).
4/ Odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu otázku, zda před oznámením změny v osobě pronajímatele má účinky splnění dluhu úhrada nájemného původnímu pronajímateli.
[15] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
[16] K otázce č. 1 (náležitosti soupisu). Potud dovolatel míní, že soupis konkursní podstaty úpadce z 11. září 2003 není řádným soupisem, když veškeré náležitosti tohoto procesního úkonu musí vyplývat ze samotné listiny, nikoli z průvodních listin, jiné korespondence nebo ze zařazení listiny v příslušném konkursním spisu. Odtud usuzuje na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce k vymáhání nájemného z nájmu vadně sepsané věci (nemovitosti).
[17] K otázce č. 2 (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy) a č. 3 (veřejný zájem na ochraně konkursních věřitelů). Potud dovolatel namítá, že jím vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a že opačný závěr (odvolacího soudu) nelze přijmout na základě nadřazení veřejného zájmu na ochraně konkursních věřitelů zájmu a právní jistotě třetích osob (nájemců bytů či nebytových prostor).
[18] K otázce č. 4 (účinky splnění dluhu před oznámením změny v osobě pronajímatele). Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že věc analogicky neposoudil podle ustanovení §526 odst. 1 obč. zák. (tak, že dokud není dlužníku oznámena změna v osobě věřitele, zprostí se závazku plněním původnímu věřiteli, k čemuž se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1478/2005 [jde o rozsudek ze dne 27. září 2007, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2008“) ].
[19] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[20] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde, takže zbývá posoudit, zda je důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/, tedy tak, že dovolací soud dospěje k (ve vazbě na položené otázky) závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
[21] Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
[22] Úvodem budiž uvedeno, že jelikož v průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. MSPH 90 INS 8579/2010-A-13, zjistil úpadek dovolatele (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Petra Michala (bod III. výroku), dovolací řízení se přerušilo a zůstalo přerušeno až do právní moci (6. května 2017) usnesení ze dne 20. dubna 2017, č. j. MSPH 90 INS 8579/2010-B-90, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dovolatele. Přípustnost dovolání tak Nejvyšší soud poměřoval i na základě judikatury vzešlé z jeho rozhodovací činnosti v době přerušení řízení.
[23] Usnesením ze dne 15. září 2014, č. j. 92 K 61/2000-1630, které nabylo právní moci dne 2. prosince 2014, zrušil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce, čímž na místo původního žalobce (správce konkursní podstaty úpadce) vstoupil bez dalšího opět úpadce (což Nejvyšší soud zohlednil označením účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí).
[24] Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá ve vztahu k otázce č. 1 (náležitosti soupisu), když potud je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 19/2006, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným k zodpovězení otázek č. 2 až 4, když co do jejich řešení je napadené rozhodnutí rozporné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[25] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[26] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[27] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[28] K otázkám, pro něž shledal dovolání přípustným, činí Nejvyšší soud následující závěry:
[29] K otázce č. 2 (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy) a č. 3 (veřejný zájem na ochraně konkursních věřitelů). Nejvyšší soud podotýká, že otázka č. 3 nemá samostatný význam (odpověď na ni plyne z otázky č. 2). U otázky č. 2 dlužno poznamenat, že ačkoli odvolací soud poukázal na to, že námitka promlčení byla uplatněna až v doplnění odvolání, měl takový postup za přípustný (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci [13] ); otázky související s principy neúplné apelace proto Nejvyšší soud v daných souvislostech neřešil.
[30] Výkladem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
[31] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, a dále i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).
[32] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a opět i R 15/2015).
[33] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a znovu též R 15/2015).
[34] Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[35] Důvody, pro něž měl odvolací soud za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení vznesenou dovolatelem, pak – poměřováno citovanou judikaturou – nejsou těmi, pro něž by takové námitce bylo možné upřít účinky. Neexistuje „veřejný zájem konkursních věřitelů“ na tom, aby dlužníku úpadce bylo odepřeno právo vznést účinně námitku promlčení. Taková námitka není (nemůže být) nemravná ani proto, že konkursní řízení je „komplikované“ ( nelze-li takové komplikace přičíst namítajícímu dlužníku úpadce) nebo proto, že předchozí správce konkursní podstaty postupoval chybně. Žádná z těchto skutečností neopodstatňuje závěr, že úpadcův dlužník uplatněním námitky promlčení své právo „zneužil“ na úkor úpadce. Dovolání je tudíž potud důvodné.
[36] K otázce č. 4 (účinky splnění dluhu před oznámením změny v osobě pronajímatele). Potud je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry obsaženými v R 43/2008 . Jakkoli se ono rozhodnutí týká povinnosti platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty, jenž pronajatý majetek ve vlastnictví třetí osoby sepsal do konkursní podstaty postupem podle §27 odst. 5 ZKV, jeho obecnou použitelnost u plateb nájemného dle dříve uzavřené nájemní smlouvy i na majetek ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od úpadce) sepsaný do konkursní podstaty z jiných příčin (než podle §27 odst. 5 ZKV) potvrzuje i další judikatura Nejvyššího soudu. Srov. k tomu pro obecné nájemní poměry např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo (pro leasingovou smlouvu) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z označené judikatury se pak podává jako ustálený i závěr, že do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem konkursní podstaty prokázána, zprostí se nájemce povinnosti hradit nájemné i plněním ve prospěch původního pronajímatele (rozuměj ve prospěch oné třetí osoby, jejíž majetek byl sepsán do konkursní podstaty). Právní posouzení věci odvolacím soudem [ jenž stejně jako obvodní soud neměl pro výsledek sporu za podstatné řešení otázky, kdy a jak se nájemce (dovolatel) dozvěděl o soupisu nemovitostí, v nichž měl pronajaty nebytové prostory, a otázky, zda předtím řádně platil nájemné původnímu pronajímateli ] tudíž ani v tomto ohledu neobstojí.
[37] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení a soudním poplatku). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (co do řešení otázky č. 4) i na rozhodnutí obvodního soudu, zrušil Nejvyšší soud (v dovoláním dotčeném rozsahu, tedy v bodech I., III. a IV. výroku, zahrnujících i závislé výroky o nákladech řízení a soudním poplatku) i toto rozhodnutí a ve zrušeném rozsahu vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu