ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4921.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4921/2017-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Zemědělského družstva Třemošná , se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862, PSČ 330 11, identifikační číslo osoby 00118923, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému V. R. , advokátovi, se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, o zaplacení částky 9.334.157,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 186/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017, č. j. 6 Cmo 275/2016-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 55.611,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 55.611,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. července 2016, č. j. 47 Cm 186/2012-310, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9.334.157,10 Kč (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 843.811 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného částku 626.399,80 Kč (výrok III.).
Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 6. září 2013, č. j. 47 Cm 186/2012-120 (jímž žalobu rovněž zamítl), Vrchní soud v Praze zrušil (a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) usnesením ze dne 19. května 2014, č. j. 6 Cmo 79/2014-155 (Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 32 Cdo 513/2015-192, dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu odmítl).
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §16 odst. 1 a §24 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a ustanovení čl. I. §13 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Přitom zdůraznil, že žalobce se v dané věci domáhal přiznání žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný jako advokát způsobit tím, že při zastupování žalobce v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 121/2008 předložil soudu se směnečnou žalobou pouze směnku s řadou rubopisů, které byly uvedeny na rubu směnky, nepřipojil však přívěsek, na němž řada rubopisů pokračovala, kde na posledním místě byl uveden žalobce a který by byl se směnkou pevně spojen. Tím žalobce neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci nepřerušenou řadou indosamentů, což bylo (jediným) důvodem jeho neúspěchu ve směnečném sporu.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce důkazní břemeno k prokázání existence příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie žalovaným a vznikem škody na straně žalobce neprokázal. K tomu uvedl, že žalobce byl žalovaným opakovaně poučován o tom, že aby mohl být úspěšný se svojí směnečnou žalobou, musí předložit směnku s nepřetržitou řadou indosamentů, tedy přívěsek musí být ke směnce pevně spojen. Jestliže žalobce k pokynu žalovaného nedostatek nepřetržité řady indosamentů ke směnce neodstranil, nemohl být se svým nárokem úspěšný. I při vědomí tohoto nedostatku byl ze strany žalobce dán (ústní) pokyn žalovanému, aby směnečná žaloba byla u soudu podána a následně nebyla vzata zpět.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalovanému částku 113.493,16 Kč (druhý výrok) a vedlejšímu účastníku částku 111.223,20 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu prvního stupně.
Přitom zdůraznil, že žalovaný neporušil povinnosti při poskytování právních služeb žalobci (čímž nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody), neboť žalobce informoval, že žaloba (za dané situace) důvodná být nemůže a žalobce přesto po žalovaném požadoval, aby žalobu podal a (po podání námitek) nedal pokyn ke zpětvzetí žaloby.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. jsou tak především právně bezcenné všechny skutkové námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ve vztahu k otázce, zda žalovaný poskytl žalobci v rámci právní pomoci (v souvislosti s uplatněním směnečných nároků v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 121/2008) řádné poučení (výhrady, podle kterých měl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospět na základě provedených důkazů k závěru, že žalobce ve skutečnosti nebyl žalovaným advokátem řádně poučen o nutnosti spojit směnku s přívěskem resp. o tom, jaké listiny je třeba k žalobě připojit). Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Konečně k námitce, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s argumentací dovolatele obsaženou v odvolání, Nejvyšší soud podotýká, že požadavkům kladeným ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. na obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci v rozhodnutí soudu prvního stupně, z nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vychází (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, včetně tam obsaženého poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají (u každého z nich) z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání ze dne 16. října 2017 a vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání ze dne 2. listopadu 2017), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty ve výši 9.334.157,10 Kč) částku 45.660 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 9.651,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení (u žalovaného i vedlejšího účastníka) částku 55.611,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu