ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5818.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5818/2017-743
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Kirzen Trading SE , se sídlem v Praze 10, V dolině 1515/1b, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 02 14 01 28, zastoupeného JUDr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Tyršova 521, PSČ 390 02, proti žalovaným 1) Kongresové centrum ILF a. s. , se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63 99 98 71, a 2) FORFAITING LTD. , se sídlem 4th Lawford House, Albert Place, N3, 1RL Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4732702, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Beranem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o zaplacení částky 74.885.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 128/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 13 Co 104/2017-709, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17.472,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. dubna 2016, č. j. 42 C 128/2012-587, rozhodl takto: První žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.460.000,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 29. prosince 2010 do zaplacení (první výrok).
Žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 73.111.462,60 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 16. července 2010 do zaplacení a aby navíc první žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 313.537,40 Kč s úrokem z prodlení z částky 1.773.537,40 Kč od 16. července 2010 do 28. prosince 2010 a z částky 313.537,40 Kč od 29. prosince 2010 do zaplacení, se zamítá (druhý výrok).
Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 1.074.952,- Kč (třetí výrok).
Soud první stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 27. srpna 2009 podal první žalovaný (Kongresové centrum ILF a. s.) u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh na majetek dlužníka (ČETRANS a. s.). Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 6. listopadu 2009 přistoupil do insolvenčního řízení jako další navrhovatel věřitel VAQUERA CZ s. r. o., dne 7. prosince 2009 přistoupil do řízení jako další navrhovatel druhý žalovaný (FORFAITING LTD.) a podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 15. prosince 2009 přistoupil do řízení jako další navrhovatel TONAMO, a. s.
2) Usnesením ze dne 15. prosince 2009, č. j. KSUL 45 INS 5652/2009-A-137, insolvenční soud (mimo jiné) zamítl insolvenční návrh ve vztahu ke všem insolvenčním navrhovatelům.
3) Vrchní soud v Praze k odvolání prvního a druhého žalovaných usnesením ze dne 16. dubna 2010, č. j. KSUL 45 INS 5652/2009, 2 VSPH 65/2010-A-182, (mimo jiné) zastavil řízení o insolvenčním návrhu věřitele VAQUERA CZ s. r. o. a potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud uzavřel, že „v průběhu exekuce“ byla pohledávka prvního žalovaného za dlužníkem ve výši 38.250.896,91 Kč [rozuměj pohledávka z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 11. června 2004, č. 0164/04/07052, uzavřené mezi Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen „banka“) a dlužníkem (dále jen „smlouva o úvěru“ a „pohledávka“), kterou první žalovaná nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. května 2009] „vymožena a složena na účet soudní exekutorky JUDr. Jany Fojtové“ (dále jen „soudní exekutorka“) a následně převedena na účet prvního žalovaného (viz podání ze dne 3. února 2010, jímž dlužník oznámil insolvenčnímu soudu, že uvedená částka byla převedena na účet prvního žalovaného, „když zároveň bylo uhrazeno veškeré příslušenství“). Proto odvolací soud − za stavu, kdy „v době projednání odvolání tato pohledávka již zanikla“ a kdy další pohledávky první žalovaný „nedoložil“ – potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu prvního žalovaného.
4) Pohledávka byla (původně) splatná podle smlouvy o úvěru 8. června 2005; „konečná splatnost úvěru“ byla určena dnem 28. února 2007. Notářským zápisem ze dne 11. prosince 2006, sepsaným JUDr. Františkem Boučkem pod sp. zn. N 292/2006, NZ 257/2006, jehož součástí byla též „dohoda k vykonatelnosti“, dlužník pohledávku uznal. K návrhu banky Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. března 2009, č. j. 42 Nc 6902/2009-12, nařídil (na základě označeného notářského zápisu) exekuci.
5) Podle dopisu soudní exekutorky ze dne 30. září 2009 tato první žalovanou dne 25. srpna 2009 informovala, že „nejpozději do 4. září 2009 dojde k zaplacení exekučně vymáhané pohledávky“. Na účet soudní exekutorky byla pohledávka „zaplacena“ dne 10. prosince 2009.
Na tomto základě soud prvního stupně, poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. června 2012, č. j. Ncp 2105/2011-99, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a kdy usnesením ze dne 24. června 2014, č. j. 42 C 128/2012-246, rozhodl podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o vstupu žalobce do řízení na místo (dosavadního) žalobce [Ing. Aleše Klaudyho, insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a. s., se kterým soud prvního stupně pokračoval v řízení poté, kdy insolvenční soud usnesením ze dne 8. března 2013, č. j. KSUL 45 INS 10979/2012-A-86, zjistil úpadek původního žalobce (dlužníka), prohlásil na jeho majetek konkurs a jmenovaného ustanovil insolvenčním správcem (viz návrh na pokračování v řízení ze dne 20. května 2013], dospěl k závěrům, podle nichž:
a) Insolvenční soud zamítl insolvenční návrh podaný prvním žalovaným „za podmínek vylučujících jeho odpovědnost podle ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona“, když pohledávka prvního žalovaného byla uhrazena (až) po podání insolvenčního návrhu, a v průběhu insolvenčního řízení dlužník uzavřel dohody o splátkách s dalšími věřiteli, kteří měli (k datu zahájení insolvenčního řízení) za ním pohledávky více než tři měsíce po splatnosti.
Žaloba o zaplacení náhrady škody je proto nedůvodná (viz druhý výrok).
b) K úhradě pohledávky vymáhané v exekučním řízení mohlo reálně dojít již k 28. srpnu 2009. Podáním insolvenčního návrhu se první žalovaný „zbavil možnosti dřívějšího uspokojení pohledávky“, když dlužník byl připraven pohledávku zaplatit, ale po podání insolvenčního návrhu tak nemohl učinit.
Poukazuje na ustanovení §365, §369 odst. 1 a §370 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně dovodil, že dlužník nebyl po dobu insolvenčního řízení v prodlení, pročež neměl ani povinnost platit úroky z prodlení. Plnění, které takto dlužník prvnímu žalovanému poskytl, je plněním bez právního důvodu, které je povinen první žalovaný vydat žalobci (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Žaloba na zaplacení částky 1.460.000,- Kč s příslušenstvím je tak (ve vztahu k prvnímu žalovanému) důvodná (viz první výrok).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2017, č. j. 13 Co 104/2017-709, k odvolání prvního žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 1.460.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci uložil zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 697.440,- Kč (druhý výrok).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, podle něhož skutečnosti plynoucí z provedených (listinných) důkazů svědčí „nanejvýš“ o pokročilé fázi kontraktace směřující k prodeji nemovitostí žalobce (správně „dlužníka“), rozhodně však neprokazují, že by žalobce (správně „dlužník“) [nebo jiná osoba] poukázal (nebýt zahájení insolvenčního řízení) na účet soudní exekutorky částku 38.250.896,91 Kč. Přitom žádný z účastníků ani netvrdil, že by žalobce (správně „dlužník“) nabídl prvnímu žalovanému splnění (výše označeného) peněžitého dluhu. Podání insolvenčního návrhu tak nelze „kvalifikovat“ ani jako odmítnutí plnění (nepřevzetí řádně nabídnutého plnění), ani neposkytnutí spolupůsobení nutného k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. Skutečnost, že první žalovaný s žalobcem (správně „dlužníkem“) o úhradě dluhu (nikoli dobrovolné, ale „pod tlakem“ již probíhající exekuce) jednal, nezbavila prvního žalovaného „možnosti podání insolvenčního návrhu“, které bylo „zcela regulérním, okolnostmi věcně zdůvodnitelným a ustanovení §147 insolvenčního zákona vyhovujícím prostředkem ochrany jeho (dlouhodobě neuspokojených) práv věřitele (nejpozději od 1. března 2007 splatné pohledávky)“.
Za tohoto stavu nemohlo „podání insolvenčního návrhu založit prodlení věřitele podle §370 obch. zák.“; dlužník tak byl nadále (i v době po podání insolvenčního návrhu) v prodlení s plněním peněžitého dluhu a v důsledku jím poskytnutého plnění ve výši 1.460.000,- Kč (z titulu úroků z prodlení) nevzniklo prvnímu žalovanému bezdůvodné obohacení.
Konečně odvolací soud shledal správným též „právní posouzení věci soudem prvního stupně v rozsahu, v němž aplikoval §147 insolvenčního zákona, a dovodil, že žalobci z titulu zamítnutí insolvenčního návrhu nesvědčí – co do nároku na zaplacení částky 1.460.000,- Kč– nárok na náhradu škody“.
Proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky „posuzování šikanózních insolvenčních návrhů“, když v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že se soudy nižších stupňů „měly zabývat důvody, proč dlužník uhradil pohledávku prvnímu žalovanému až v průběhu insolvenčního řízení, a proč první žalovaný odmítl převzít poskytnuté plnění a poskytnout součinnost“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126), považuje podání insolvenčního návrhu prvním žalovaným za šikanózní (zneužívající) výkon práva, jehož cílem „muselo být něco jiného, než vymožení vymáhané pohledávky“. Současně má (na rozdíl od soudů obou stupňů) za to, že insolvenční soud zamítl insolvenční návrh podaný prvním žalovaným „pro nedostatek aktivní legitimace“ (a nikoli z důvodu zaplacení pohledávky).
Podle dovolatele „nelze k povinnosti věřitele poskytnout součinnost ke splnění dluhu přistupovat pouze formálně“. První žalovaný věděl, že dlužník je připraven „v podstatě okamžitě“ uhradit vymáhanou pohledávku; podáním insolvenčního návrhu vědomě zabránil splnění dluhu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož první žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, měl zvážit, zda nejde o nárok z titulu náhrady škody.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, když právní předchůdce žalobce (dlužník) byl v prodlení s plněním peněžitého dluhu již dne 1. března 2007 a první žalovaný od právního předchůdce žalobce přijal platbu z titulu úroků z prodlení „na základě konkrétního právního důvodu“. Současně zdůraznil, že insolvenční zákon (ani jiný zákonný předpis) nespojuje s podáním insolvenčního návrhu stavení lhůty „co do běhu a přirůstání úroků, ať již zákonných či smluvních“. Současně je vyloučeno, aby uplatněný nárok byl přiznán z titulu náhrady škody, a to s ohledem na ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona, které vylučuje odpovědnost prvního žalovaného za škodu, došlo-li k úhradě dlužné částky po zahájení insolvenčního řízení.
Druhý žalovaný (v rámci vyjádření prvního žalovaného) konstatoval, že se ho dovolání „nedotýká“, když se vztahuje jen k „nároku“ vůči prvnímu žalovanému.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení §370 obch. zák., dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Insolvenční řízení pravomocně skončilo na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2010, takže pro vznik práva na náhradu škody nebo jiné újmy, která dlužníku vznikla (měla vzniknout) zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, je rozhodné znění insolvenčního zákona účinné do 30. června 2010.
Podle ustanovení §147 insolvenčního zákona, jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v §143 odst. 3 (odstavec 2).
Podle ustanovení §365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení §369 odst. 1 věty první obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Podle ustanovení §370 obch. zák. věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek.
K výkladu §147 insolvenčního zákona.
V daném případě Nejvyšší soud předesílá, že odvoláním nedotčeným (pravomocným) výrokem rozsudku (ze dne 15. dubna 2016) soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně uplatněného požadavku na náhradu škody podle ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona; přitom dospěl k závěru, podle něhož byl insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužník po podání insolvenčního návrhu uhradil pohledávku prvního žalovaného (jako insolvenčního navrhovatele) a v průběhu insolvenčního řízení uzavřel dohody o splátkách s dalšími věřiteli, kteří měli (k datu zahájení insolvenčního řízení) za dlužníkem pohledávky více než tři měsíce po splatnosti.
V intencích závěrů shrnutých Nejvyšším soudem např. v důvodech rozsudku ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1508/2015, odvolací soud po právu z rozsudku soudu prvního stupně (a v něm obsaženého posouzení důvodu, pro který byl zamítnut insolvenční návrh) vycházel (§135 odst. 2 o. s. ř.), a uzavřel, že podání insolvenčního návrhu nebylo šikanózním výkonem práva.
Na tomto právním posouzení není způsobilá nic změnit ani dovolatelem uplatněná výhrada, podle níž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh z důvodu absence aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele (prvního žalovaného). Potud dovolatel zjevně přehlíží, že první žalovaný pozbyl aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu právě až na základě plnění dlužníka v době po zahájení insolvenčního řízení.
Jinými slovy, zamítl-li insolvenční soud insolvenční návrh prvního žalovanému proto, že dlužník po podání insolvenčního návrhu uhradil jeho pohledávku (a s dalšími věřiteli s pohledávkami více než tři měsíce po splatnosti uzavřel dohody o splátkách), nelze v podání insolvenčního návrhu spatřovat ani porušení právní povinnosti, které by mohlo mít za následek vznik škody spočívající v povinnosti dlužníka zaplatit úroky z prodlení se splněním peněžitého závazku za dobu od zahájení insolvenčního řízení do zaplacení těchto pohledávek.
K výkladu ustanovení §370 obch. zák.
V tomto směru Nejvyšší soud akcentuje, že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož se povinností součinnosti věřitele míní součinnost v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky, nikoli v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je – proto, že nebyla dobrovolně splněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí − prováděna exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nedostatek součinnosti oprávněného může být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí jen tehdy, jde-li o nedostatek součinnosti při provádění exekuce, a to jejího konkrétního typu, jenž sám součinnost oprávněného vyžaduje (např. výkon rozhodnutí odebráním věci) [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4132/2017].
V rozsudku ze dne 23. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2013, pod číslem 64, dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z ustanovení §365 a §370 obch. zák. vyplývá, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné, takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. To platí též v případě, že bylo určité spolupůsobení věřitele sjednáno ve smlouvě. Má-li potřeba spolupůsobení věřitele vyplývat z právních předpisů, pak bez zřetele na to, zda bylo takové spolupůsobení sjednáno či nikoli, jsou pro posouzení, zda bylo toto spolupůsobení nutné, rozhodné právní předpisy účinné v době, kdy měl dlužník plnit. Srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 3741/2014.
Od výše uvedených (obecných) závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech dané věci.
Nevznikla-li totiž podáním insolvenčního návrhu první žalovanou dlužníku škoda, za kterou by první žalovaná nesla odpovědnost podle ustanovení §147 insolvenčního zákona [viz argumentace k tomu, že ve věci nešlo ze strany první žalované o šikanózní (výkon práva zneužívající) insolvenční návrh], nemohl být takový výkon práva považován ani za neposkytnutí spolupůsobení nutného k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek.
Přitom o prodlení věřitele z důvodu nepřevzetí řádně nabídnutého plnění nemohlo jít již proto, že žádná taková „nabídka“ ze strany dlužníka učiněna nebyla (dlužník peněžní prostředky k úhradě pohledávky neměl k dispozici); účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení plynoucí z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona [zákaz provedení exekuce (výkonu rozhodnutí)] je pro posouzení (ne)existence prodlení věřitele (§370 obch. zák.) nevýznamný.
Jelikož se dovolateli nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolán žalobce Nejvyšší soud zamítl a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. listopadu 2017), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.460.000,- Kč) 14.140,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 17.472,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu