ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.786.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 786/2019-777
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci dlužníka P. Ř. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 26/2007, o návrhu věřitele Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2018, č. j. 4 Ko 1/2018-725, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 1. dubna 2010, č. j. 40 K 26/2007-400, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „banka Č“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka P. Ř. (bod I. výroku).
[2] Konkursní soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, poukazuje na to, že banka má vůči dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti ve výši 2.560.504,33 Kč podle směnečného platebního rozkazu ze dne 3. září 2007, č. j. 54 Sm 225/2007-12, vydaného Městským soudem v Praze. Dalším věřitelem s pohledávkou vůči dlužníku po lhůtě splatnosti ve výši 7.655.347,50 Kč (z úvěrové smlouvy ze dne 4. října 2005) podle platebního rozkazu ze dne 18. června 2009, č. j. 42 Cm 65/2009-13, vydaného Krajským soudem v Brně, je 1. TZ, družstevní záložna (po změnách firmy a právní formy jde o Banku CREDITAS a. s.) [dále jen „banka C“].
[3] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2018, č. j. 4 Ko 1/2018-725, potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu.
[4] Odvolací soud přitakal konkursnímu soudu v závěru, že dlužník je ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož ke dni prohlášení konkursu měl nejméně 7 věřitelů (včetně bank C a Č), jejichž splatné pohledávky (ve výši přes 10 miliónů Kč) nebyl schopen plnit po delší dobu (minimálně od roku 2006).
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. namítaje, že řízení před oběma soudy je postiženo řadou vad, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[7] Již v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 4321/2010, jímž odmítl dovolání dlužníka (proti předchozímu potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 10. června 2010, č. j. 1 Ko 28/2010-446, posléze zrušenému na základě žaloby pro zmatečnost), Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[8] Z konkursního spisu se podává, že první usnesení ve věci samé (ze dne 3. srpna 2007, č. j. 40 K 26/2007-50, ve znění usnesení ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 40 K 26/2007-100), jímž konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 23. ledna 2008, č. j. 1 Ko 7/2008-106, proto, že se změnila skutková situace co do doby prodlení s úhradou tvrzené pohledávky banky Č.
[9] Podruhé zamítl konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka usnesením ze dne 23. dubna 2008, č. j. 40 K 26/2007-217 (proto, že pohledávku po lhůtě splatnosti má za dlužníkem pouze banka Č, a proto, že i tato pohledávka je sporná, jelikož dlužník proti ní uplatňuje pohledávku k započtení). Toto usnesení zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. srpna 2008, č. j. 1 Ko 129/2008-250, maje závěr konkursního soudu o spornosti pohledávky banky Č za nepřezkoumatelný a vybízeje co do posouzení existence další pohledávky po lhůtě splatnosti za dlužníkem k prověření dalšího osudu pohledávky banky C a k posouzení pohledávky společnosti MICROTEX, a. s. (dále jen „společnost M“).
[10] Potřetí zamítl konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka usnesením ze dne 17. října 2008, č. j. 40 K 26/2007-288, proto, že banka Č je jediným věřitelem dlužníka, když banka C ani společnost M pohledávku vůči dlužníku nemají; mezi bankou C a dlužníkem došlo k vyrovnání, když pohledávku převzaly třetí osoby. Toto usnesení zrušil odvolací soud usnesením ze dne 20. dubna 2009, č. j. 1 Ko 243/2008-307, poukazuje na to, že převzaly-li „pohledávku“ třetí osoby a dlužník netvrdí, že by došlo k její úhradě, pak závazek dlužníka existuje a je na konkursním soudu aby zjistil, kdo je novým věřitelem a u něj prověřil existenci pohledávky.
[11] Ze zrušujících usnesení odvolacího soudu ze dne 23. ledna 2008 a 1. srpna 2008 je zjevné, že žádný závazný právní názor neobsahovala (udělují se jimi jen pokyny k doplnění skutkového stavu věci a vytýkají se vady řízení). Třetí usnesení odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2009 neobsahovalo závazný právní názor o pohledávce banky Č (třetí usnesení konkursního soudu ze 17. října 2008 pohledávku banky Č nezpochybnilo) a přikazovalo šetřit po skutkové stránce, kdo je majitelem pohledávky, kterou měla pozbýt banka C.
[12] V tomto smyslu pak čtvrté usnesení konkursního soudu (o prohlášení konkursu) nevychází z právního názoru vnuceného soudu prvního stupně některým ze zrušujících usnesení odvolacího soudu, nýbrž ze skutkové situace vzešlé z doplnění šetření o skutkových okolnostech případu.
[13] Dovolání tak může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř., k čemuž lze v podrobnostech uvést následující:
[14] K dovolacím důvodům. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. U dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., však dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá vůbec k dispozici (srov. dikci označeného ustanovení), takže prostřednictvím argumentů s tímto dovolacím důvodem spojených dovolání nelze připustit (srov. potud shodně již usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4321/2010).
[15] K doložení pohledávek a k obraně započtením. V situaci, kdy soudy měly pohledávky obou bank za doložené vykonatelnými a pravomocnými soudními rozhodnutími, jsou jejich závěry (včetně těch, jimiž se vypořádávají s obranou započtením) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1175/2013 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016, sp. zn. II. ÚS 2268/15). Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že založil-li dlužník procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany [ mít zánik pohledávky započtením za doložený (osvědčený) ] .
[16] K (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí konkursního soudu. Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
[17] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí konkursního soudu nebylo nepřezkoumatelné.
[18] K rozsahu dokazování (osvědčování) před odvolacím soudem. Potud jsou postupy odvolacího soudu souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že rozsáhlost doplnění dokazování ve smyslu ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, nýbrž rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v tomto ustanovení na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice provedl některé důkazy, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí nebo řízení významné. Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu, nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušit; v takovém případě je na odvolacím soudu, aby uvedené důkazy provedl sám.
[19] K námitce promlčení. Při věcném projednání odvolání dlužníka (coby jediné osoby k tomuto procesnímu úkonu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 ZKV oprávněné) proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně. Jen prostřednictvím těchto skutečností odvolací soud prověřuje závěr o tom, zda byl osvědčen úpadek dlužníka, a zda byly splněny ostatní podmínky požadované zákonem k tomu, aby bylo možné konkurs prohlásit. Ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. tím ani pro odvolací řízení není dotčeno. Shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 306/2002, uveřejněné pod číslem 62/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právě tyto závěry (vycházející z úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) byly určující pro úsudek, že k námitce promlčení uplatněné dlužníkem až v průběhu řízení o jeho odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu odvolací soud nepřihlíží; je však povinen zabývat se tvrzením dlužníka, že takovou námitku ještě před prohlášením konkursu uplatnil v soudním nebo jiném řízení, v němž věřitel proti němu tuto pohledávku uplatňoval. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 326/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2004, pod číslem 218, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004, uveřejněné pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poukaz dovolatele na judikaturu týkající se námitky promlčení vznesené v občanském soudním řízení až v průběhu odvolacího řízení, je pro řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka bezcenný (v konkursních poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání není tato judikatura použitelná).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu