ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.101.2018.1
KSCB 41 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 101/2018-66
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Českých Budějovicích , se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 1/5, proti žalovanému Indra - Šebesta v. o. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 91 98 77, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. B., o určení pořadí pohledávek, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), se mění takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2017, č. j. 42 ICm XY, se s výjimkou výroku II . mění takto:
1) Pohledávky žalobce z titulu:
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1580059/16/2200-31473-303529, ve výši 49.366,- Kč,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1584396/16/2200-91473-303529, ve výši 72.375,- Kč,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1582813/16/2200-31473-303529, ve výši 75.723,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828809/16/2200-31473-303529, ve výši 49.366,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828702/16/2200-31473-303529, ve výši 72.375,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828566/16/2200-31473-303529, ve výši 75.723,- Kč,
nejsou pohledávkami vyloučenými z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích v insolvenční věci dlužníka J. B. pod sp. zn. KSCB 41 INS XY.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. června 2017, č. j. 42 ICm XY, určil, že pohledávky žalobce z titulu:
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1580059/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1584396/16/2200-91473-303529,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1582813/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828809/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828702/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828566/16/2200-31473-303529,
jsou pohledávkami přihlášenými do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. 41 INS XY (výrok I.). Žalobu na určení, že pohledávka z titulu platebního výměru ze dne 13. dubna 2016, č. j. 868751/16/2216-00460-307370, je pohledávkou přihlášenou do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS XY, zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Přitom vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 4. října 2016, č. j. 41 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.
2) Platebními výměry ze dne 14. července 2016 (výše specifikovanými) žalobce vyměřil dlužníku povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně, s tím, že dlužníku byly na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace z Evropského rybářského fondu v rámci Operačního programu Rybářství 2007-2013 ze dne 28. června 2011 poskytnuty peněžní prostředky ze státního rozpočtu a prostředky ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty prostředky z rozpočtu Evropské unie, a dlužník se zavázal využívat dotaci v souladu s rozhodnutím pouze na úhradu způsobilých výdajů. Dlužník rozpočtovou kázeň porušil tím, že požadoval platbu za nezpůsobilé výdaje, respektive za neprovedené práce a na ně vázané náklady, čímž porušil rozpočtovou kázeň podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a „byly mu vyměřeny příslušné odvody“. Platebními výměry ze dne 31. srpna 2016 (výše specifikovanými) žalobce dlužníku vyměřil povinnost zaplatit penále za prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně (určenými výměry ze dne 14. července 2016). Platebním výměrem ze dne 13. dubna 2016 žalobce vyměřil dlužníku pokutu za nepodání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí podle ustanovení §250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
3) Žalobce výše uvedené pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení (přihláškou P20), přičemž žalovaný tyto přihlášky nezařadil na přezkumné jednání, maje za to, že jde o pohledávky, které jsou vyloučeny [ve smyslu ustanovení §170 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], z uspokojení v insolvenčním řízení.
4) Usnesením ze dne 9. března 2017, č. j. 41 INS XY, insolvenční soud žalobci uložil, aby v určené lhůtě podal žalobu o určení pořadí pohledávek; žalobce podal žalobu včas (ve lhůtě určené ustanovením §203a odst. 1 insolvenčního zákona).
Na tomto základě insolvenční soud − cituje ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona, ustanovení §2 odst. 3 písm. b) a odst. 5 a §250 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jakož i ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech – uzavřel, že pohledávky vzniklé na základě platebních výměrů ze dne 14. července 2016 a ze dne 31. srpna 2016, nejsou mimosmluvními sankcemi, když jimi stanovené odvody za porušení rozpočtové kázně nejsou sankcemi za nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace, nýbrž jde o uložení povinnosti vrátit zpět prostředky, které nebyly použity ke stanovenému účelu, a to včetně penále.
Proto insolvenční soud určil, že jde o pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, když vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka.
Ve vztahu k pohledávce dle platebního výměru ze dne 13. dubna 2016 insolvenční soud žalobu zamítl s tím, že pohledávka „představuje typickou mimosmluvní sankci“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu (ve výrocích I. a III.) změnil tak, že zamítl žalobu „na určení, že pohledávka Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Českých Budějovicích, přihlášená přihláškou pohledávky, č. j. 2175701/16/2201-80542-303098, ze dne 28. listopadu 2016 ve výši 529.970,- Kč není pohledávkou vyloučenou ze způsobů řešení úpadku ve smyslu §170 insolvenčního zákona“ (první výrok) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku „726,- Kč včetně DPH“ (druhý výrok).
Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že dne 9. června 2017 (po rozhodnutí insolvenčního soudu) žalobce vzal částečně zpět přihlášené pohledávky; insolvenční soud vzal usnesením ze dne 6. února 2018 (P20-8), které nabylo právní moci dne 22. února 2018, částečné zpětvzetí pohledávek žalobce na vědomí. Předmětem řízení tak zůstalo určení pořadí pohledávek podle platebních výměrů ze dne 14. července 2016 v částkách 49.366,- Kč, 72.375,- Kč a 75.723,- Kč, a podle platebních výměrů ze dne 31. srpna 2016 v částkách 49.366,- Kč, 72.375,- Kč a 75.723,- Kč (celkem tedy zůstalo přihlášeno do insolvenčního řízení z titulu označených platebních výměrů 394.928,- Kč).
Následně odvolací soud – odkazuje na závěry, které formuloval v rozsudku ze dne 24. září 2015, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), jakož i na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2005, č. j. Afs 81/2004-54 − uzavřel, že odvod za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní sankcí za porušení právní normy, zákona o rozpočtových pravidlech“; není tak pohledávkou, která se uspokojuje v insolvenčním řízení.
Současně doplnil, že žalobce sice po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu vzal zpět přihlášku pohledávky (úhrnem) ohledně částky 134.618,- Kč, nevzal však v této části zpět i žalobu; proto odvolací soud žalobu zamítl v rozsahu přihlášené pohledávky ve výši 529.970,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“), s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 3/2016 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 69/2019“).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že odvod za porušení rozpočtové kázně (a penále za včasné nezaplacení odvodu) je mimosmluvní sankcí, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozhodnutí soudu insolvenčního.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v dovolatelem označeném R 69/2019 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:
„Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, není mimosmluvní sankcí ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona.
Jde-li o pohledávku, která vznikla po rozhodnutí o úpadku, je odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.
Insolvenční zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost) ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek“.
K tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 ICdo 23/2017 a ze dne 19. července 2018, 29 ICdo 40/2017.
Přitom na zmíněném závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech dané věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, jakož i (v rozsahu dotčeném odvoláním žalovaného) rozsudek insolvenčního soudu (jehož výrok navíc obsahově neodpovídal žalobnímu petitu a nebyla v něm ani specifikována výše jednotlivých pohledávek) změnil [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že žalobě (v rozsahu nedotčeném částečným zpětvzetím přihlášky, vzatým na vědomí insolvenčním soudem) vyhověl. Ve zbývající části, tj. co do částí přihlášených pohledávek, které sice vzal žalobce zpět, ale ohledně nichž v tomto řízení nevzal zpět žalobu, Nejvyšší soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů se opírá (vzhledem k výsledku řízení) o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu